President Miloš Zeman prošvihl nádhernou možnost zůstat zticha. Místo toho sdělil národu, že jelikož on věří soudruhu plukovníkovi, potažmo ministru zdravotnictví Romanu Prymulovi, měl by se národ řídit jeho příkladem.

Dále president Miloš Zeman oznámil, že jelikož on nevěří na nejrůznější mýty ohledně šíření virové skupiny covid-19, měli by těm mýtům přestat věřit i jeho spoluobčané.

Proč, to ovšem nevysvětlil.

Jako absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze musel Miloš Zeman vykonat mezi řadou jiných zkoušek i zkoušku ze statistiky. Tenhle předmět patří na VŠE dodnes mezi povinné. Můžete studovat kterýkoliv obor, a že jich tam je hodně, ale bez složené zkoušky z věd statistických se ke kýženému vyvrcholení nepropracujete.

Jednou ze základních pouček statistiky je, že číslice jen tak, bez jakékoliv souvislosti, zůstávají pouze více či méně umně vykrouženými grafickými znaky. Jestliže někdo oznámí, že letošní letenka z Prahy, co já vím, do Uherského Hradiště, stojí nějakou částku, vím sice, kolik budu muset vysolit, kdybych zešílel, letěl přes moře slané vody do Prahy a odtud vzápětí do Uherského Hradiště, ale nevím, zda to loni stálo více, nebo méně. Čili: nemohu ani odhadnout, zda jsem měl letět loni, nebo zda mám doufat, že napřesrok to bude levnější.

S číslicemi kolem současné údajné vlny morové rány spojené s kostižerem a také prý i s malomocenstvím, je to úplně navlas stejné. Porovnání s výskyty (kdo ví, zda vůbec šlo o epidemie) chřipek z předchozích let je dosti drastické: letošní vlna je nejslabší vlnou posledních sedmi let.

Proč se toto (a jiná) porovnání nehodí Miloši Zemanovi do krámu, to ponechme jiným. Důležité je, že na ně tak nějak lidsky zapomněl.

Stejně tak je důležité zjištění, proč se letošnímu výskytu nemůže říkat pandemie nebo epidemie nebo cokoliv jiného: Světová zdravotnická organizace (WHO) před zhruba tuctem let změnila měřítka pro posuzování závažnosti šíření a výskytu chorob tak dokonale, že dnes nedávají žádný smysl. A opět platí stará dobrá poučka: číslice jen tak, bez jakékoliv souvislosti, zůstávají pouze více či méně umně vykrouženými grafickými znaky.

Ta změna měřítek, mimochodem, není žádným mýtem: stačilo by, aby se Miloš Zeman podíval do úředních záznamů Evropské unie. Ta totiž ten prapodivný krok WHO velice úředně vyšetřovala. Došla k obdivuhodnému nálezu: tzv. lékařští odborníci WHO, kteří tu změnu navrhli a prosadili, obdrželi vzápětí docela zajímavé nabídky míst u velkých farmaceutických podniků, a jistě bylo jen náhodou, že právě tyto podniky se zrovna tou dobou zabývaly vývojem vakcín a léků, které měly lidstvu pomoci od příznaků tzv. ptačí a prasečí chřipky.

Od presidenta republiky by se dalo (mělo) očekávat, že nebude rozčileně spílat jiným do hlupáků, dokud si nezjistí pravý stav věci.

Po zcela zhovadilých rozkazech a zákazech soudruha plukovníka ministra se dalo docela dobře očekávat, že tohle už si mnozí čeští občané nenechají líbit. I začalo docházet k veřejným projevům nesouhlasu.

A tady česká vláda předvedla velice názorně, že se od soudruhů komunistů (těch bez M na konci, od těch původních) naučila mnohému.

Nejdříve začala hlásat, že se do Prahy stahují chuligáni a jiné jim podobné živly, kteří nemají na mysli nic jiného než dělat v hlavním městě násilný bordel.

A když se nesouhlasící sešli, za zcela provokativní přítomnosti tzv. policejních těžkooděnců, zaútočil někdo na dobře připravené policajty.

Když v roce 1969 porazili českoslovenští hokejisté na mistrovství světa Sověty, nejdříve 2-0, a o pár dnů později zase, 4-3, cítilo to občanstvo co jistý druh pomsty.

Oslavy prvního výsledku dopadly celkem mírumilovně, ale komunistické vedení po nich došlo k názoru, že kdyby se národnímu mužstvu mělo povést ještě jedno takové vítězství, mohlo by použít lidové veselice k utažení oprátky.

A tak během všeobecného tance na Václavském náměstí hodil někdo kámen do výkladní skříně sovětské letecké společnosti Aeroflot. Pozdější vyšetřování sice nezjistilo, že by na chodnících v okolí chyběla jediná dlaždička, ale kriminálka zjistila, kdo hodil ten první kámen: jakýsi častěji trestaný chlap, jemuž se předem dostalo od všemocné StB slibu, že se mu nic nestane a že i jeho předchozí trestné činy budou promlčeny.

A o den později začaly sovětské úřady, za hlasitého souhlasu straně věrných soudruhů, těch, kteří podepsali tzv. zvací dopis, vyhrožovat stanným právem. Dubčekovo vedení do měsíce vyletělo z míst. Začala normalizace se vším všudy.

Podobnost současného chování české vlády, včetně chování presidenta České republiky, s chováním normalizátorů z dob před 31 lety, je zarážející.

Není ale podivná: mnozí z těch, kteří v České republice rozhodují dnes, patří mezi ty, které normalizace vynesla k moci, a oni u ní dosud zůstali.