Až nepříjemné se stává neustálé opakování tvrzení, že Tomio Okamura je extremistický politik a že jako takový nemá co dělat na místě místopředsedy sněmovny.

Kdekoli jinde v Evropě by to prý bylo nemyslitelné. Nejvíc na pováženou byly výpady předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského a ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, podle kterých má Okamura neonacistické názory a řídí fašistickou stranu.

Člověk nemusí mít rád Okamuru, aby s takovými verdikty bez soudu nesouhlasil. Přece nemohu jiného politika stíhat tak ostrou kritikou na úrovni trestního oznámení, aniž bych k tomu měl vážné důvody. Pelikán ani Rychetský přitom důkazy pro své tvrzení neuvedli.

Není pochyb o tom, že Okamura je nacionalista a populista. Navíc je populista moderního typu, který hlásá názory blízké extremismu, vždy se však drží za hranicí, kdy už je názory opravdu možné označit za extremistické. Fašismus a neonacismus přitom mezi extrémistická hnutí patří v každém případě.

Okamura si dává větší pozor než svého času Miroslav Sládek, který schvaloval vraždění sudetských Němců a také z toho důvodu nikdy neměl šanci vstoupit do vedení sněmovny. Naopak populisté, kteří znají při svých výrocích hranice, mají přístup k nejvyšším funkcím i v západní Evropě.

Jeden z nejznámějších evropských populistů Geert Wilders, který má s Okamurou velmi mnoho společného, držel svými hlasy menšinovou vládu v Holandsku v letech 2010 - 2012. Bylo to skandální, ale nějak se to přežít dalo.

Okamura dobře ví, že se jeho straníci se nedokážou striktně držet před hranicí extremismu, proto jim také brání, aby častěji vystupovali veřejně. Sám s tím měl problém v případu tzv. cikánského tábora Lety, očividně se však spletl. Rozlišit pracovní tábor v Letech před heydrichiádou a cikánský tábor po ní ostatně dělá problém většině populace, svého času ministrovi financí Andreji Babišovi.

Okamura se také omluvil. Z extremistických výroků je podezřelý Jaroslav Staník, který jako tajemník Okamurovy strany údajně řekl „Židi, homosexuálové a Cikáni by měli jít do plynu“. Stranický šéf se ho původně zastával, pak ale šel všem ostatním stranám příkladem. Když byl Staník obviněn, pozastavil mu členství.

Okamura je jasně čitelný člověk a každý ví, co se od něho dá čekat, jakkoli jeho provokace mohou být nepříjemné. Není ale možné dělat z každého, jen proto, že se mi nelíbí, nepřítele všeho lidu. Člověk jakoby za tím tuší účelovost.

Pokud chci domluvit koalici s komunisty, kteří se rovněž pohybují na hraně extremismu a navíc jsou dědici totalitní strany, pak musím někoho očernit tak, aby to vypadalo, že proti němu jsou komunisté čistí.

Za riziko pro demokracii je možné označit současnou situaci, kdy už máme tři měsíce vládu nesplňující v ústavě jasně definované podmínky a je jisté, že v dohledné době tyto podmínky nesplní. Tak je třeba varovat, že za rohem číhají fašisté.

Okamura si zaslouží kritiku, ale zakrývat touto kritikou skutečné potíže na politické scéně, není úplně šťastné.