16.9.2019 | Svátek má Ludmila


POLITIKA: Nekonečná aféra ...

31.7.2008

... v nekonečném povolebním období

Nekonečná kauza potřebného milionáře, který se stal shodou okolností místopředsedou vlády, dospěla snad již do stadia, kdy je možné odhlédnout od milionářovy nepříliš zajímavé osobnosti a vyvodit z celé věci několik obecnějších závěrů.

Může nás pochopitelně vzrušovat otázka, zda a nakolik porušil bývalý vsetínský starosta zákon; zda by mohl být očištěn řádným soudem či zda se stal coby likvidátor některých důkazů navěky neočistitelným.

Můžeme však rovněž klást otázky zcela jiné. Například: jak je možné, že nebyl již před půldruhým rokem vyměněn člen vlády, který velice nepřesvědčivě čelil vážným podezřením? Jak je možné, že stále rostoucí skupina aktérů volila cestu dlouhodobého mlžení, na jejímž konci (?) zůstává nejméně tolik pochybností jako na začátku?

A zejména: nespočívá snad důvěra ve stát na jistotě, že kterýkoli politik může stanout před soudem právě tak jako každý jiný občan? Kvůli čemu stálo za to s touto důvěrou hazardovat? Kvůli kariéře jednoho nedůvěryhodného politika? Neboť při všech pochybnostech je dnes jisté alespoň toto: i kdyby vsetínskému exstarostovi nebylo prokázáno žádné porušení zákona, samotné vyšetřování odkrylo skutečnosti dostatečně závažné, aby se už do vrcholné politiky nemohl vrátit.

Čí by to byla škoda? Nebylo by správné, kdyby se na ministry kladly vyšší morální nároky než na bezpečnostní techniky?

Přál bych si žít v zemi, jejíž nejvyšší státní zástupce by dokázal říci: „Podle mého k žádnému trestnému činu nedošlo, ale protože vyšetřovanou osobou je vysoký politik, bude lépe, pokud se očistí před soudem. Chápete, že jinak by mohlo vzniknout podezření z politické objednávky, a to by stát poškodilo mnohem více, nežli výměna kteréhokoli člena vlády.“ Tomu by každý rozuměl.

Vyšetřovaná osoba však předsedala politické straně, a ta to vzala z docela jiného konce: odvolání trestně stíhaného politika by bylo porušením koaliční smlouvy. A něco takového by neriskoval žádný premiér. Pochopitelně: postavení zdejšího šéfa exekutivy je poměrně křehké, neboť se neopírá o volební výsledky, ale až o povolební vyjednávání.

A zde je třeba hledat kořen současných obtíží. Každé volby jsou vzrušující událostí, mají-li však mít smysl, musí být ústava napsaná tak, aby jejich výsledek přinesl uklidnění a pohasnutí vášní. O tom se nám ale může jenom zdát. U nás je předvolební vzrušení pouze plynule vystřídáno vzrušením povolebním; sestavit vládu je obtížné a sněmovna jí může kdykoli vyslovit nedůvěru, aniž by musela předem zajistit důvěru pro vládu jinou. Období „povolební“ nejistoty tak trvá téměř celé čtyři roky a v závěru je opět plynule vystřídáno vzrušenou předvolební kampaní.

A co je nejhorší: během těchto čtyř let drží v šachu jeden druhého a nikdo nakonec za nic nemůže, ať se tomu říká oposmlouva nebo koalice. „Aby vrcholný představitel výkonné moci mohl plnit své poslání a nést celou tíhu odpovědnosti, musí mít pokud možno svobodu vybrat si sám své spolupracovníky a podle libosti je odvolat,“ napsal v předminulém století Tocqueville v klasické politologické studii, kterou se tvůrci naší ústavy zjevně neinspirovali, a vytvořili systém, v němž svaluje odpovědnost každý na každého.

Připomínám, že ústava Spojených států, kterou se Tocqueville ve své knize obšírně zaobírá, zajišťuje při volbě výkonné moci zcela jednoznačný výsledek. Prezident nepotřebuje důvěru Kongresu, a ukáže-li se být nehodným svého úřadu, může být odvolán bez rizika sebekratší vládní krize, neboť jeho povinností se okamžitě ujímá viceprezident.

Kauza našeho neodvolatelného „vicepremiéra“ byla ve sněmovně přirovnána kupodivu právě k jednomu z velkých skandálů amerických dějin, k slavné aféře Watergate. Ty dva případy lze však položit jeden vedle druhého pouze tehdy, chceme-li ukázat, jak diametrálně se liší. A z takového srovnání si pak můžeme odnést důležité poučení o kvalitě naší ústavy: prezident Spojených států tehdy odstoupil z úřadu, aby se vyhnul politickému tribunálu, zatímco u nás bylo naopak třeba zastavit stíhání, aby nepadla vláda.

LN, 29.7.2008

Autor je učitel








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.