V nekulatém, avšak přece jen výročí, na konci června, přišla zpráva, že – obdobně jako na sklonku komunistického režimu v roce 1989 – i letos se zrodila výzva s názvem Několik vět. Obsahuje poměrně radikální kritiku současné české politiky, nešetří emotivními větami jako „Pohyb po šikmé ploše směrem do katastrofální krize musíme zastavit“ či „Politika a s ní celý demokratický systém se ocitly v setrvalé krizi“. Výzva závěrem předkládá deset požadavků, které by podle ní věci nasměrovaly žádoucím směrem.

Když už si nová výzva vetkla symbolicky do svého názvu starý, již použitý a jasný obsah mající název Několik vět, přímo vybízí ke srovnání. Co tehdejších Několik vět obsahovalo, si tedy připomeňme aspoň ve zkratce.

„Občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality.“

Následuje požadavek svobody přesvědčení, tisku, občanského sdružování a tak dále. Když čtete ty zdánlivě již zaprášené věty pozorně, můžete klidně vyměnit vročení 1989 za 2017, a dál leccos docela sedí.

Politická vrchnost ignoruje spontánní pohyb ve společnosti a narůstající aktivitu občanů, mnohá média jsou služkami moci a mocných. Jestli se něčeho doopravdy dnes nedostává, pak je to onoho „ducha svobody, důvěry, tolerance a plurality“.

Platforma SPIN překládá Několik vět 2017. Čtěme, co požaduje: „Aby se naše země vrátila k podpoře lidských práv a občanských svobod. Západní civilizační hodnoty zajišťují všem rovnost před zákonem, vládu práva, nikoliv panování oligarchů a papalášů. Aby politické strany otevřely svoje kandidátky občanům a vzaly vážně principy demokratické vlády. Aby média nebyla v rukou politiků!“

Co slovo, to perla, řeknete si. Ale pak se podíváte na soupis autorů a petentů, a skoro nad každým jménem se pozastavíte. Vždyť přece to jsou právě ti lidé, kteří nás měli vyvést po roce 1989 z bahna nesvobody, o němž tehdy referovalo původních Několik vět. To jsou lidé, kteří nám v průběhu toho bezmála třicetiletí vládli nebo se na vládnutí nezanedbatelně podíleli.

Koho tedy teď volají k zodpovědnosti za to, že to vládnutí nedopadlo podle raných představ? Sami sebe? Jan Kalvoda byl místopředsedou dvou vlád, ministrem spravedlnosti v jedné z nich, předsedou koaliční strany, poslancem parlamentu. Michael Kocáb byl zase ministrem a poslancem, Jan Ruml ministrem, senátorem a místopředsedou Senátu, členem postupně čtyř politických stran, z toho jedné předsedou.

Táňa Fischerová – poslankyně parlamentu a předsedkyně politické strany. Hana Marvanová – poslankyně a místopředsedkyně parlamentu, náměstkyně ministra, členka postupně tří stran, z toho jedné předsedala. Jiří Kotek – náměstek primátora, asistent senátora, člen postupně tří politických stran, v jedné z nich lídrem. Pavel Štern, náměstek ministra. Jan Štern – poslanec parlamentu, člen vládní politické strany. A tak bychom mohli pokračovat.

Kdysi se – sice v jiné souvislosti – něčemu podobnému říkalo Slovo do vlastních řad. Bojím se však, že tak Několik vět 2017 nebylo míněno. Že jde jen o předvolební tanec, který utichne hned po volbách, a budou-li pro SPIN neúspěšné, bude prostě SPIN nahrazen novým hnutím, nejspíše s týmiž tvářemi.