Není starci příjemné, má-li se vyrovnat s koncem muže mnohem mladšího, jehož si vážil jako slušného člověka. V čase, v němž píši tyto řádky, jsem měl sedět v soudní síni, v které mělo proběhnout odvolací řízení v trestní věci bývalého váženého soudce kladenského soudu, pana Vlastimila Matuly. Nespravedlivě stíhaný se ale nemohl dostavit, protože jej zlomilo téměř šestileté trápení, jež si vysloužil tím, že dělal svou práci, jak nejlépe uměl. Nedožil se tak rozhodnutí, do kterého vkládal naději, že mu konečně přinese spravedlnost a s ní klid v duši a návrat do milovaného povolání.

Jako soudce-stážista na Ministerstvu spravedlnosti, tedy jako úředník na nejnižším patře hierarchie, napsal pro paní ministryni Danielu Kovářovou stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou odsouzených za vyloupení auta bezpečnostní agentury a v souladu se zásadami její trestní politiky také příkaz k přerušení výkonu trestu. Nic zvláštního by se pak nedělo, kdyby paní ministryni nevypršel mandát: buď by Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl a obecné soudy by musely znova projednat věc údajných lupičů, nebo by nevyhověl a odsouzení by se museli vrátit za mříže. Jenže nástupce Daniely Kovářové, populista Jiří Pospíšil, pociťoval nutkání rozkopávat bábovičky, které si na jeho pískovišti uplácala holčička Daniela. Puzen práskači z řad úředníků ministerstva vzal zpět podanou stížnost, ač neznal příslušný trestní spis, a z přechodně propuštěných odsouzených udělal uprchlíky před zákonem. Pak mu stačilo jen pohovořit s krajským státním zástupcem a štvanice mohla začít.

Výsledkem policejního vyšetřování byla obžaloba na Vlastimila Matulu a jeho nadřízeného, Vladimíra Chrásteckého. Přes pozdější snahu spolku Šalamoun ušel trestnímu stíhání práskač, který nevyužil svého nadřízeného postavení, aby ministryni varoval před podáním stížnosti, s kterou nesouhlasil, a místo toho zařídil propuštění odsouzených. Pak šel žalovat Jiřímu Pospíšilovi.

Stížnost pro porušení zákona byla zřejmě napsaná dobře: Nejvyšší soud ČR ji přijal k veřejnému projednání, což je známkou kvality. V době, kdy zasáhl Jiří Pospíšil, již bylo dokonce nařízeno veřejné zasedání. Podání stížnosti pro porušení zákona je ve výsadní pravomoci ministra spravedlnosti a jediný, kdo je oprávněn o ní rozhodnout, je trestní senát Nejvyššího soudu ČR, tedy elita českých trestních soudců. Každý rok jich ministři spravedlnosti podávají desítky. Některým Nejvyšší soud ČR vyhoví, jiným nikoli. Dosud nikdy se nestalo, že by byl trestně stíhán úředník, který připravil ministrovi text stížnosti, ještě nikdy se nestalo, že by ministr stáhl stížnost pro porušení zákona, podanou včas jeho předchůdcem. Žádného ministra neobtěžovala policie kvůli podané stížnosti. Tento případ je tak jedinečný.

Žalobkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 Pavla Otáhalová a samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Mária Petrovková se povýšily nad trestní senát Nejvyššího soudu ČR a text stížnosti trhaly na kusy.

Odpovědná ministryně Daniela Kovářová i kazisvět Jiří Pospíšil se soudní frašky zúčastnili jako svědci.

Obžalovaní byli odsouzeni. Nakonec ale přišel ke slovu Ústavní soud, který všecka související rozhodnutí zrušil a vrátil k novému projednání. Věci se znova ujala soudkyně Mária Petrovková, která si částečně přisvojila pravomoc žalobkyně, aby se pokusila přebít argumentaci Ústavního soudu novými důkazy. Důkazní situaci sice neposunula v neprospěch pana obžalovaného, ale přesto ho odsoudila znova. Městský soud v Praze měl přezkoumat její rozhodnutí na základě odvolání pana obžalovaného, který věřil, že odvolací soud jeho odvolání vyhoví. V této víře těsně před soudním jednáním zemřel.

Chtělo by se přát jeho trapičům, aby je doživotně trápily výčitky svědomí. Mám ale obavy, že žádné nemají. Proto pouze přeji čest památce pana soudce Vladimíra Matuly a věčnou hanbu jeho pronásledovatelům.

Autor byl dne 4.11.2017 na návrh Johna Boka vyloučen ze spolku Šalamoun. Pokračuje v činnosti ve spolku Chamurappi z.s.