Ministryně Marksová (článek v MF Dnes 19.12., „Prázdné byty by obce mohly zabavit“) dělá čest svému jménu. Má výborný nápad. Navrhuje pod pohrůžkou propadnutí majetku poskytnout nevyužívané byty sociálně vyloučeným.

To má být repríza? Nebylo to tady už?....

Našemu městu letos nabídla armáda svou nevyužívanou nemovitost - hotelový dům. Je to komplex možných sociálních bytů. Město by ho mohlo získat zadarmo. Radní jsou bezradní. O budovu jednají s cílem zabránit tomu, aby budovu nekoupil nějaký podnikavec, který zde zřídí (další!) sociální ubytovnu – vědí však, že dar je danajský. Na údržbu nemovitosti město nemá prostředky.

Jak budou stát či obce udržovat stovky zabavených bytů? Všichni víme, jak dopadly secesní domy v centru našich měst, když byly zabaveny svým majitelům jako „nadbytečně velké“ a byli do nich nastěhováni sociálně slabí.

Jak se bude posuzovat rekreační nemovitost či byty lidí, kteří pracují mimo své trvalé bydliště?
Investoři se určitě pohrnou do země, kde cokoliv, co právě nepotřebuješ (nebo druzí to tak hodnotí), může být ve prospěch sociálně slabších dodaněno či znárodněno. Investuješ do půdy – co kdyby někdo dostal hlad? Ale kdo by se vlastně snažil, ještě by za to byl potrestán; nakonec, stát se postará.
Tímto pojetím právního prostředí ministryně jistě prospěje zaměstnanosti.

Právě tak mne zaujal její sociálně inženýrský revoluční nápad dělit penze rodičů napůl, a to i v případě, že tito nemají na soužití „papír“.
V dnešní době postupných partnerství a vztahů s více protějšky budou jistě vznikat zajímavé právní situace, kdy se bude (bez toho papíru) zpětně dokazovat, kdo, s kým, jak dlouho a jak se na čem podílel. Nové opatření zajisté přispěje k stabilitě rodin a k čítankovým vztahům mezi dědečky a babičkami.
Zákon se může obrátit dokonce proti ženám-matkám, na jejichž obranu je zřejmě navržen. V dnešní době se z pilných školaček vyvíjejí superženy, které po založení kariéry při tikotu biologických hodin berou zavděk i méně kvalifikovanými partnery. Potomstvo pak opět často obstarávají hlavně ve vlastní režii, při rodičovské či po ní jsou finančními tahouny domácnosti a stává se, že platí i i dluhy méně odpovědného partnera, jehož vklad do rodiny může být minimální či časem spíš záporný. Do podobné situace se samozřejmě mohou dostat i otcové. Budou se tedy nakonec muset s „vezoucím se“ partnerem dělit i o zasloužený vyšší důchod? K tomuto ujařmení „dokud nás smrt nerozdělí“ tedy paradoxně emancipace a „bezpapírovost“ dospěla?
Pokud bylo životních druhů několik, budou na to rovnice a tabulky?
Nebylo by jednodušší prostě navýšit důchod za léta strávená na mateřské (dovolená to není) či za nižší úvazek při péči o rodinné příslušníky? Či zohlednit výši důchodu (u pracujících) počtem dětí vychovaných ve své péči - aby se předešlo sporu o to, že někdo při stejném počtu let RD vypiplá jedno dítě a jiný tři?

V závěru článku paní Marksová konstatuje, že konečnou devízou, která rozhododla při její nominaci na post ministryně, bylo pohlaví. Myslím, že je to málo.
Do našich stran se ovšemže rozumné ženy nehrnou. A ČSSD patří k těm, které mají největší úhor. V našem městě sedělo sice v zastupitelstvu za ČSSD několik žen, tyto však byly veřejnosti neznámé. Vyznačovaly se hlavně tím, že hlasovaly podle indoktrinace předsednictvem své strany a zásadně neprezentovaly žádný vlastní názor. (Zpětně viděno, postoj nakonec vůči veřejnosti odpovědnější, než zvolila ministryně.) Po letošních volbách nebyla z nich zvolena znovu ani jediná.

Snahou EU je nyní protlačit do vedení firem obchodovatelných na burze rovný počet žen.
To je opravdu úlet - a genderový nesmysl, obsazovat pracovní pozice se zřetelem k pohlaví. Vždyt snad právě podle genderové teorie by pohlaví (které dokonce podle nového může být i neurčité) by nemělo - stejně jako náboženské vyznání, věk, etnikum, sexuální orientace atd. - hrát při přijímacích pohovorech roli.
Akcií firmy povinně vedené ženami typu paní Marksové či Engelsové bych se rychle zbavovala. Na výsledném hospodářském úpadku totiž prodělají nejen muži.

Ať nekřivdím, jedna dobrá věc se ministryni podařila. Zrušením smluvních platů ve státních organizacích sjednotila konečně lékařský stav. Když probíhala stávka nemocničních lékařů, fungovali (dobře smluvně placení) vůdčí specialisté většinou jako oportunisté brzdící revoluční nálady. Připomínali – i přes média – kolegům ze svých úctyhodných pozic, že by měli sloužit skromně i zadarmo bližním a že pracovní doba od nekonečna do nekonečna je normální a pořád to nestačí. Jelikož doktoři jednotlivých oborů jim ve svém vzdělávání (zkoušení při atestacích) a kariérním postupu byli vydání na milost a nemilost, stávkokazectví částečně fungovalo. A hleďme, novela zákoníku práce rozpálila doběla i přednostu kardiocentra IKEMu profesora Pirka – a přiměla ho ke zcela jiným výrokům, než dosud (MF Dnes 20.12.2014)! Vítejte na jedné lodi, pane profesore.

Jak je vidět, čeká nás ještě legrace.