POLITIKA: Místo na evropské mapě
Na mapu Evropy jsme se ovšem nevrátili pouze díky tehdejšímu pochodu z Albertova, následným demonstracím a revoluci, v které padl komunismus. Kdo si dnes vzpomene na jména těch statečných, kteří v čele lavinových demonstrací porazili východoněmecký stalinský režim v NDR? Východní Němci projevovali v roce 1989 odvahu, statečnost a vytrvalost a většina z těch, kteří věřili v porážku komunismu, neutekla přes Prahu na Západ. Přesto nezískali proslulost Walesy nebo Havla, a to jednoduše proto, že NDR zmizela z mapy a německému sjednocení dominoval Helmut Kohl.
Nás vyneslo na mapu Evropy především to, co Československo udělalo pro sjednocení Evropy, zejména svou podporou sjednocení Německa, odsunem sovětských jednotek a likvidací Varšavské smlouvy ve spolupráci s Polskem a Maďarskem.
Po zániku Československa se Česká republika udržela na evropské mapě pro svůj tlak na rozšíření NATO. Později pak za pomoc Baltům, Slovensku, Bulharsku, Rumunsku a Slovinsku získat rovněž atlantickou bezpečnost. Díky této výkonnosti a významu pro Evropu jsme se dostali k vyjednávání, přípravě a následně k plnému členství v Evropské unii.
Podíváme-li se touto perspektivou na letošní oslavy výročí pádu komunismu pak je nepochybně co slavit. Neměli bychom však přehlédnout, že zatímco před deseti lety, v roce 1999, byla místem mezinárodních oslav Praha, kterou vyjma zemřelého francouzského prezidenta navštívili všichni státníci konce 80. let, letošní oslavy probíhaly v Berlíně a do Prahy nedorazil nikdo. Nevyjímaje soukromou oslavu Václava Havla. Na této skutečnosti nic nezmění ani úvahy o tom, že se vláda a Hrad „rozhodly“ mezinárodní oslavy neorganizovat. Rozhodnutí jaksi již nebylo na nich.
Je tento posun dobrý nebo nedobrý? Mizíme opravdu z evropské mapy významných geopolitických center a aktérů?
Domnívám se, že pokud jste na mapě „vidět“, ostatní jezdí slavit k vám a nikoli naopak. A je více než obtížné přehodit přes vás cizí vlajku, lhostejno zda s hákovým křížem nebo srpem a kladivem, a je obtížné vás jaksi vymazat z mapy třeba dohodou z Mnichova nebo Ribbentropa s Molotovem.
V českých zemích se tradičně dobře žilo, tradičně solidně a kvalitně se zde vyrábělo, slušný provinční společenský a kulturní život, vzdor byl spíše věcí malých skupinek intelektuálů a naopak se zde vždy našlo dostatek těch, kteří byli za peníze nebo posty ochotni hodit blaho svých spoluobčanů, jejich svobodu nebo bohatství do rukou cizí mocnosti. Česká kotlina proto vždy byla atraktivní a relativně snadno dostupné geopolitické sousto.
Tento dějinný stín nad naším osudem jsme po celá 90. léta neoddiskutovatelně bořili a popírali. Nepochybně jsme vývoj a bezpečnost Evropy tlačili a ovlivňovali a fakt, že jsme v roce 2004 jednoznačným výsledkem referenda potvrdili svou příslušnost k Západu, byl logickým vyústěním naší nové mezinárodní role a geopolitické pozice.
A pokud si prezident Obama v letošním roce vybral právě Prahu za místo, kde vyhlásí svou odzbrojovací iniciativu, pak především pro obrovský rozdíl mezi Prahou, která propadla svou nečinností na konferenci v Jaltě do Stalinovy smrtící náruče, a Prahou, která svou aktivitou hrozné jaltské dědictví pomohla vymazat. Obama jel do Prahy roku 1999 a nikoli do Prahy roku 2009.
V průběhu roku 2009 se podle mého názoru brutálně a na faktech dozvídáme, v jaké jsme kondici jako stát, jako společnost, jako občané i jako současná česká politická garnitura: sebevražda českého předsednictví vlastní rukou, zhavarování námi vyvolaného jednání o vstupu České republiky do amerického protiraketového systému a konečně, podle mého názoru trapné a prázdné, manévry okolo Lisabonské smlouvy, kde jsme si mnoho lidí v Evropě naštvali, ztratili své solidní jméno a nezískali nic. A nakonec: oslavu sjednocení Evropy umístila západní Evropa do Berlína, nikoli do Prahy, dříve svéprávného a respektovaného aktéra evropského sjednocení.
Jistěže to není žádná katastrofa, jistě se i dnes najdou političtí eskamotéři, kteří budou tvrdit, že zmizet z evropské mapy je naopak dobře, protože nebudeme zatahováni do různých nesmyslných a nerealistických představ o naší světodějné roli a významu. Vypadá to, že skutečně do vážnějších mezinárodních a geopolitických dění a rozhodování již zatahováni nemusíme být. Ale v roce 1990 to byl československý prezident, kdo americkému Kongresu vysvětloval jak se chovat vůči Kremlu, a nebyl to prezident Ruska, který by vykládal americkému prezidentovi jak se chovat vůči Praze a vůči pozici mojí země na geopolitické mapě Evropy z hlediska budování nové obrany Západu.
Na pochopení tohoto rozdílu nepotřebujeme ani velké politické zkušenosti, ani tlusté knihy o geopolitice. Vnímáte ten rozdíl také?
Narvaný Albertov i atmosféra a tempo pochodu na Národní třídu však svědčí o tom, že co jsme získali, si jako veřejnost nehodláme nechat vzít ani znehodnotit krátkozrakým českým papalášstvím, ani demoralizací české politiky. Albertovské shromáždění byla nejen zřetelná a solidní záplata na díru v geopolitice hlavy státu, protože demonstrovalo skutečné zájmy těch, kterým na vývoji v budoucnu záleží. Co s námi bylo, to víme. V úterý šlo především o to, co s námi bude dál.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz
