Ve všech našich republikách, od té první (1918-38) až po tu dnešní šestou (od 1993) je, s výjimkou té totalitní čtvrté (1948-89), u nás tradicí nadstranický prezident. Až do zvolení Václava Klause byli všichni dokonce i mimostraničtí. Eduard Beneš musel kvůli své volbě vystoupit od národních socialistů, v žádné straně nebyl ani Václav Havel.

Lze historicky doložit, že dosavadní demokratičtí prezidenti se opravdu v zásadě nadstranicky chovali. V. Havel se sice netajil svými sympatiemi, ale také žádnou stranu jednostranně neprotežoval, jakkoli z toho byl obviňován. Jak je to s nadstranictvím V. Klause?

Povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že druhé pověření Mirka Topolánka sestavením vlády bylo nespravedlivým zvýhodněním ODS. Z hlediska ČSSD a jejího předsedy v té chvíli určitě. Proč druhý pokus pro ODS, když se první nezdařil a rozložení mandátů ve sněmovně se mezitím nijak nezměnilo? Demokratická pravidla nepředpokládají, že nejsilnější strana musí být nutně ve vládnoucí koalici, naopak, klidně může skončit v opozici (srov. nedávno na Slovensku Mečiarovo HZDS). V duchu ústavy (jakkoli to nelze doložit její literou) by bylo dát šanci Paroubkovi. Námitka, že hrozí pokus sestavit vládu s podporou KSČM, neobstojí. Když nejsme schopni tuto stranu zakázat a trpíme ji v parlamentu (dokonce i ve vysokých sněmovních funkcích), museli bychom ji strpět i jako „tichého podporovatele“ případné levicové vlády; elementární nedostatky naší demokracie nelze kompenzovat jejím dalším pokřivením. Věřím Václavu Klausovi, že levicovou vládu nechce. Jsem ale přesvědčen, že nemá právo taktizováním na hraně ústavy bránit tomu, aby otázka, zda chce levicovou vládu, byla položena poslanecké sněmovně.

Především mám ale vážné podezření, že druhé jmenování Topolánka nebylo motivováno Klausovým strachem z levicové vlády a už vůbec ne protežováním ODS. Té to naopak uškodilo, protože pro „druhé kolo“ by jí ze všeho nejvíc prospěl neúspěšný Paroubkův pokus, po kterém by následovala další padlá nebo „překlenovací“ vláda (s premiérem, jmenovaným předsedou sněmovny) a brzké volby, po nichž hned od povolební remízy ODS toužila.

Kdyby byl Topolánek sebevědomým a suverénním předsedou ODS, tak by musel své druhé pověření odmítnout. On se však nechal naopak Klausem zmanipulovat do chystání velké koalice s lidoveckým „nárazníkem“. O tom, že je to pro jeho stranu nevýhodné, jej musela až na poslední chvíli přesvědčit výkonná rada ODS, na které byl prostě přehlasován. Však také odmítnutí velké koalice občanskými demokraty bylo komentátory právem chápáno jako vzpoura proti V. Klausovi!

Prostě: ODS touží po předčasných volbách, ale její čestný předseda vůbec ne. On totiž touží od začátku po velké koalici, která by jej mimo jiné historicky vyvinila z „opoziční smlouvy“, jež byla jen jejím zvláštním, českým případem. Že velké koalice zpravidla těžko prosazují reformní programy? (Za opoziční smlouvy se jich také moc neuskutečnilo.) To prezidenta nezajímá. On chce ukázat, že jeho „historické řešení“ bylo natolik správné, že je třeba je i recyklovat, a především: co jiného než velká koalice ve sněmovně mu může lépe zajistit opětovné zvolení?

Vše ukazuje k tomu, že Václav Klaus je skutečně nadstranický, že stranu, jejímž je čestným předsedou, nijak nezvýhodňuje, ba někdy i poškozuje. Nestranný ale rozhodně není. Velice promyšleně straní sám sobě.