Oživení vyvolaly nedávné volební preference podle průzkumu společnosti CVVM. Podle nich by překročilo pětiprocentní hranici hned několik menších stran. Výsledky jedné agentury samozřejmě nemusí být rozhodující, zvláště při dnešním přelévání občanské skepse. Ukazuje se však atraktivnost poměrného volebního systému a zájem lidí o tvorbu koaličních vlád včetně menších stran. Voliči možná ztrácejí strach z rizika parlamentní klausule a začínají být ve svých preferencích svobodnější.

Možnost volit mimo velké strany asi zvyšuje voličský zájem a zvyšuje schopnost volebního systému přesněji reprezentovat politickou strukturu české společnosti.

Rozšíření vějíře voličského výběru evidentně zvyšuje možnost volit pozitivně a snižuje nutnost vybírat nejmenší zlo nebo ve strachu hlasovat negativně proti někomu. Hlasovat na hraně 5% vyžaduje schopnost přijmout riziko a vážit svou volbu.

Tvrdím-li ovšem A, musím říci i B, a to jaké to má důsledky pro výkonnost politiky samotné a práci koaličních vlád, protože zde je jádro rozporu mezi občany a politikou. Co zvyšuje zájem veřejnosti, zdánlivě snižuje schopnost politických stran tento zájem reprezenovat v parlamentním a vládním životě. Někteří zkušení matadoři české scény by dali přednost eliminaci malých stran a dominanci dvou silných jako cestě k tzv. většinovým jednobarevným vládám.

Z hlediska dopadů na stabilitu vlád a jejich schopnost spravovat veřejné statky již máme zkušenosti se všemi variantami. Dosud se zdá, že nedostatečná a volbami generovaná parlamentní většina způsobuje nevýkonnost vlád, zvyšuje pravděpodobnost kupování poslanců a přeběhlictví a vystavuje vlády riziku pádu a ztráty podpory.

Při podrobnějším pohledu vidíme, že zdrojem problémů není poměr sil, ale politické způsoby a kultura, které u nás vládnou. Na pražské radnici měla po předchozí velké koalici v tomto období ODS úplnou většinu. Jen pro forma si přizvala do Rady „figuranty“ jiných stran, ale mohla si dělat, co chtěla. Což také dělala. A jak ukazují aféry Opencard, Incheba nebo pražská čistička vody, došlo k enormnímu mrhání a mizení stamilionových částek.

Většinová vláda je bez opoziční kontroly v našich poměrech nevýhodná a ztrátová. Případ jednobarevné pražské radnice měl staršího sourozence v opoziční smlouvě mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem, s velmi podobnými výsledky. Přesto oba senioři české politiky často a rádi vzpomínají, jaké to bylo prima vládnutí, protože se vyhnuli tzv. volebnímu patu, rozuměj vyhnuli se rozložení sil podle vůle voličů a jednali proti jejich vůli.

Když mám jen slabou nebo žádnou většinu, musím vyjednávat s opozicí a dělat politiku směřující k dohodě nebo kompromisu. Nemohu opozici konfrontovat, okopávat, mlátit do hlavy a dohodu znemožňovat. Totální konfrontace, která u nás vládne v posledních dvou letech, Českou republiku ztrapnila tak, jak se za dvě dekády svobodné politiky nestalo. Od zdravotních poplatků, přes radar a prohru s ruským brutálním zastrašováním až po předsednictví EU nebo současné blokování protikorupční legislativy.

Je-li ovšem česká politika doménou negativních praktik, nelze se divit, že český volič nikomu většinu nedá, a to ani poměrně, ani většinově. V současnosti sice vše vypadá, že díky působení TOP 09 na pravici má ČSSD vítězství skoro jisté, do voleb se ale misky vah celkového poměru mezi pravicí a levicí znovu vyrovnají.

Problém totální konfrontace namísto vyjednávání na české politické scéně je příčinou toho proč nemáme stabilní vlády. Tvrzení, že je třeba reformu volebního systému, je tvrzením zapšklých starců, pro které je politika prostorem prosazování neuspokojených osobních a malicherných názorů. A není jich u nás málo.

Mocným podporovatelem negativní politiky jsou česká média, od konfrontačně stavěných televizních debat, přes nadvládu silných názorů nad schopností naslouchat, jednat a řešit. Platí, že většina politických novinářů je v zajetí myšlenky, že politika je zajímavá, když je konfrontační. Někteří čeští novináři a média navíc dělají politiku nikoli noviny. Proto také česká politika dělá víc média než rozhodnutí. Ale mít na věci názor a mít schopnost o věcech kvalifikovaně psát nebo dokonce nést odpovědnost za kvalifikovaná rozhodnutí jsou odlišné věci.

Máme poměrný systém, který dokáže reprezentovat společnost a její strukturu lépe než systém většinový. Bylo by dobré, aby to chápali nejen voliči, ale i politici jako příležitost k vyjednávání mezi různými názory a zájmy a nikoli jako příležitost prosadit pouze svůj názor proti ostatním a na jejich úkor.

Při dnešním stylu politiky a při dnešní úrovni korupce bude posilování většinových volebních prvků prohlubovat naší chronickou politickou krizi a proměňovat ji v systém. V souboji voličů a arogantních starců rozhodne odvaha voličů volit podle svých potřeb a nikoli podle toho, co politiky zbavuje povinnosti pracovat a nespat na vavřínech.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6 a autorově blogu na www.aktualne.cz