V programovém prohlášení vlády Petra Nečase ze 4. srpna 2010 jsou krásně formulované pasáže ladící oku každého příznivce právního státu, např. „vláda se zavazuje upravit legislativní proces tak, aby zvýšila kvalitu a odpovědnost právní regulace. Zamezí se tzv. poslaneckým přílepkům zákonů, prodlouží se lhůta mezi druhým a třetím čtením.“ Realita bohužel není zelenější než šedé vládní proklamace, ale naopak černější, připomínající nechvalně proslulou dobu legislativní smršti za vlády Miloše Zemana.

Nečasova vláda nastoupila ostře, institut legislativní nouze zneužila k protlačení změn zákonů mimo standardní legislativní režim, zpětně zdaňuje státní příspěvek na stavební spoření, zdaňuje fotovoltaviku a emisní povolenky. A může být hůř, v Maďarsku nedávno schválili 98procentní (!) zdanění odchodného pro zaměstnance státních firem, kteří vydělávali nad 2 milióny forintů. Když to Ústavní soud jako neústavní zrušil, pohrozil maďarský premiér, že omezí ústavním zákonem jurisdikci soudu.

Tak daleko zatím nejsme, k opakujícím se výzvám prezidenta po omezení soudcokracie se (zatím) vláda nepřidala. Přesto je očividné, že se dostáváme na nebezpečnou dráhu účelového ohýbání zákonů a pravidel, která končí v politickém pekle. Signálem, že zájem současných ministrů o budování právního státu je především proklamativní, je „úspora“ ministra bez portfeje odpovědného za legislativu. Spolu s ministrem pro Evropu a ministrem pro lidská práva byly jejich pozice zrušeny jako příklad šetrnosti nové vlády. Ve všech třech případech se tato úspora značně podraží v duchu klasiků českého humoru Šimka a Grossmanna "nechci slevu zadarmo". Po měsících koaličních hádek se stále hledá státní tajemník pro Evropskou unii a po Kocábově nedůstojné rezignaci i nový vládní zmocněnec pro lidská práva.

Představa, že koordinace a dohled nad kvalitou vládní legislativy je vedlejšák, těžko vyvrátí i tak oblíbená osoba, jakou je předseda Legislativní rady vlády, poslanec, předseda plzeňské ODS, místopředseda ODS a ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Právo je nástrojem pro omezení libovůle momentální vlády. Vláda práva znamená vázanost jednotlivých veřejných aktérů právem. Spolu s dalšími pravidly má být stabilizujícím prvkem chránícím společnost před neuváženými, překotnými a nelegitimními změnami. Právo není nadstavbou nad tržní ekonomikou a politickou demokracii, ale základ fungování zdravé, přátelské a svobodné společnosti.

Nečasova vláda se může odvolávat na silný mandát z voleb k prosazování razantních změn, neznamená to však, že je může prosazovat libovolnými způsoby bez veřejné kontroly a jejich obhajování. Veřejnost zatleská zdanění „slunečních carů“, zabrblá si u retroaktivního zdanění státního příspěvku na stavební spoření a lhostejnou ji nechají procedurální tahanice v parlamentu kolem zneužití institutu legislativní nouze. Všechny uvedené posupy jsou však v právním státě nepřijatelné. Vláda se vyhnula střetu s opozicí na parlamentní půdě, a tak dojde k zatažení Ústavního soudu do politického sporu. Postup vlády i reakci sociálních demokratů nelze vnímat jako standardní politický boj, ale jako projev nefunkčnosti politiky. Bez ohledu na politické preference a názor na vládou prosazované kroky je třeba přát ústavní stížnosti ČSSD úspěch. Jinak se po studené legislativní frontě dlouho nevyčasí.

Psáno pro HN

Autor je právník a politolog, je ředitelem Institutu práva a demokracie