Není těžké zaznamenat rostoucí frustraci lidí v souvislosti s ústavními obtížemi s předčasnými volbami. Všichni si přejeme, aby se toto poněkud nešťastné volební období uzavřelo a volby otevřely novou parlamentní a vládní kapitolu.

Vrší se neřešené problémy, na které potřebujeme vládu se solidním mandátem, od dluhů až po hospodářskou restrukturalizaci, euro, potřebné reformy, od destabilizované policie a justice, přes zdravotnictví až po, mírně řečeno, kolabující armádu a bankrotující ČSA. Nemáme vybraného komisaře, nemáme domácí shodu na ničem vyjma předčasných voleb. Napovrch vyplouvá jedna aféra za druhou, jako by mnozí čeští politici zcela ztratili sebezáchovné instinkty, když už jim chybí morálka a úcta k daňovým poplatníkům. A ponechme v této chvíli stranou otázku, zda morální krach nepředchází finančnímu bankrotu. A zda volby překlenou morální zkrachování části politické scény, která propadla klientilismu napříč politickými stranami.

Co dělá rozdíl mezi komunismem a dnešními poměry, je především to, že politici a politické strany podléhají ve svých rozhodnutích ústavě, stojí pod ústavou a nikoli nad ní. A posuzování toho, zda to či ono rozhodnutí nebo odhlasovaný zákon nejsou přešlapem proti ústavě, rozhoduje Ústavní soud. Kdo se dnes mračí na to, že Ústavní soud posuzuje jeden z ústavních zákonů, za kterým je dohoda několika politických stran o tom, že ústavní procedury obejdou, mračí se na to, že Ústavní soud dělá to, k čemu jej máme, a také, proč jsme ho nemohli mít za komunismu. Kdyby tehdejší KSČ nejen musela respektovat ústavu, ale navíc by zde byl soud, který by její jednání posuzoval, odsoudil nebo nařídil zrušení, nebyl by to komunismus.

A tvrdím, že kdo dnes tlačí na Ústavní soud, aby konal rychle, určitým směrem nebo nekonal vůbec, tlačí naše politické poměry zpět do komunismu nebo přinejmenším mimo základ právního státu, kterému se musí podřídit i politici. Podívejme se ještě na rozporu mezi komunismem a ústavností z hlediska používaných politických nástrojů.

Minulý týden jsem si zkoušel vybavit, jak to bylo v únoru 1948, když KSČ provedla mocenský a ústavní puč. Zjednodušeně, a kdokoli mne může korigovat, protože jsem to nezažil, demokratičtí ministři vlády široké koalice podali demisi a spolehli na dodržení ústavních procedur, avšak do ulic vypochodovali dělnické milice, ona SA komunistické strany, hezky ozbrojené a pochodující pevným vojenským krokem. Komunistický předák odjel na Hrad a … „pan prezident všechny mé návrhy přijal,“ povykoval Gottwald posléze na Staroměstském náměstí. A bylo po demokracii, bylo po ústavnosti i po nezávislém posuzování mocenských kroků.

Na tuto smutnou část našich dějin jsem si vzpomněl ve chvíli, kdy veřejnoprávní médium vytáhlo „hlas lidu“ ve formě dosti populistického a hodně tendenčního výzkumu veřejného mínění, kde se ukázalo, že veřejnost Ústavnímu soudu jaksi nerozumí a lid chce ve většině předčasné volby v říjnovém termínu. A veřejný zájem ve smyslu názoru ulice byl na stole a mohlo se s ním začít mávat a v zápětí v politických komentářích různých politiků a komentátorů také Ústavní soud bičovat. Bylo to cílem této akce s výzkumem veřejného mínění? Soudě podle připravených komentářů a formulace otázek to cílem bylo.

Kromě toho, že si umím představit zcela jinak formulované otázky, které by přinesly podstatně objektivnější výsledky pokud jde o hodnocení jak Ústavního soudu, tak institutu předčasných voleb, tvrdím, že v takové situaci vtahovat veřejné mínění do ústavního diskurzu je nejen hrubý populismus, ale hra s ohněm. Nejde o to si představovat, jak by vyšly výsledky, kdybychom se zeptali, zda se má Ústavní soud podřizovat přání politiků nebo zda se má řídit svým výkladem ústavy? Nebo zda je rozumné podstupovat riziko předčasných voleb, které by mohly být později zneplatněny svou neústavností. Nebo zda jsou pro posouzení ústavnosti důležitější názory ústavních soudců nebo názory Václava Klause, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka … a také jakéhosi komunisty Filipa?

Dalo by se i s pohledem na úplněk snít o tom, jak jsou ústavní soudci bosí hnáni do kopce od Sněmovní k Daliborce za posměchu poslanců a nadšených výkřiků některých komentátorů a hospodského lidu, nebo jak je zvlčilý usvědčený ruský agent Kalvoda vezen v dřevěné kleci před pražský orloj, kde již kolem drtí kvílejícího Melčáka, který nechce prozradit, kdo ho navedl ani pod právem útrpným ani pod slibem lukrativního místa komisaře. To bych se i já šel podívat, zda nevypustí informaci dříve než duši rukou úřednického kata.

Pokud si tedy někdo skutečně myslí, že Ústavní soud by měl postupovat tak, aby mu veřejnost rozuměla a sdílela jeho názor, pokud si někdo myslí, že byť by třeba soud chybil, měl by se vzdát své nezávislé ústavní pozice a předat ústavu, občany, daně a veškerou ústavnost politickým stranám a sněmovně nebo mnohým komentátorům, kteří nedělají žurnalismus, ale politiku (ve shodě se skrytými lobbisty), pak bych mu doporučil déledobější stáž na Kubě nebo v Severní Koreji, případně Venezuele nebo Nigerii. V těchto zemích žádný ústavní soud a nakonec ani ústava politikům ve výkonu moci nepřekáží a také to tam podle toho vypadá.

S údivem sleduji, kdo všechno se touto cestou zpět naším posledním demokratickým dvacetiletím vydal, včetně lidí, které považuji za soudné, nezkorumpované a vzdělané. V žáru volební kampaně zjevně došlo ke ztrátě soudnosti. A říkám si, zda by nebylo vlastně lepší nechat horké hlavy vychladnout a vyčkat na volby v řádném červnovém termínu. Vždyť kolik času měli poslanci, kteří navrhli a podpořili od počátku zjevně neústavní řešení, k tomu, aby tuto vážnou ústavní pojistku proti zvůli politických stran promysleli a navrhli? A nyní to chtějí zvládnout za týden, bez chyb a bez rizika kiksu?

Doufám, že Ústavní soud těmto milicionářským způsobům některých politiků a novinářů odolá. Nalézt a realizovat ústavní řešení bude pracné, usilovné a časově náročné, ale jiná cesta není. Jednou ze zajímavých charakteristik, která odlišuje Američany a Evropany, je, že zvláště my v postkomunistické Evropě víme, že demokracii nekonstituuje ani volný trh, ani volná soutěž politických stran a svobodné volby, ale především ústavnost a právní stát. A pokud něco doprovázelo morální bankrot některých politických skupin v uplynulých letech nejzřetelněji, pak to nebyla jen korupce a klientilismus, ale především ohýbání a obcházení zákona. A kdo tomuhle nerozumí, nemusí nakonec platit výlet do Nigérie nebo Venezuely, stačí mu trpělivě počkat doma, nepochybně se dočká …

Převzato z autorova blogu na www.aktualne.cz