Senátní volby ukázaly několik věcí. Třeba že Babiš je prostě neumí, což souvisí i s tím, že prostě „nemá lidi“. Jinými slovy, když se k lidem chováte jako k otrokům, množství příčetných jedinců ochotných se za vás angažovat zákonitě klesá. Výsledkem je, že ANO získalo jediného senátora. Kromě opozice přinesly volby ale ještě jednu novinku – masivní mobilizaci jedné supiny obyvatel s jedním jediným partikulárním zájmem. Držitelé zbrojních průkazů, dožadující se ústavního zakotvení práva na obranu se zbraní coby obrany před evropskou zbrojní směrnicí, se dočkali toho, že ze Senátu vypadli jejich hlavní odpůrci.

ČSSD nezískala ani jeden jediný mandát a pokračuje ve své cestě do politického suterénu. Kdo ví, zda se vůbec dostane za rok do sněmovny. Pohořeli i komunisté, nad jejichž budoucností se také vznáší otazník. Starostové a nezávislí naopak dokázali, že senátní volby umí – získali deset senátorů a mají nyní druhý nejpočetnější senátorský klub (17 členů) hned po ODS s osmnácti senátory. Občanští demokraté si polepšili o tři mandáty a pokračují ve svém (bolestně pomalém) vzestupu. Lidovci naopak dva mandáty ztratili. Piráti senátní volby taky ještě moc neumí – dostali do horní komory jen Adélu Šípkovou, která v Kladně porazila bývalého hejtmana a ministra zemědělství Petra Bendla z ODS (jeho výběr zjevně nebyl ze strany ODS tím nejlepším nápadem).

Co z toho plyne? Je dobré, že Senát zůstává bezpečnou pojistkou proti Andreji Babišovi. Je dobré, že ČSSD a KSČM se dostaly na hranici volitelnosti – bez nich Andrej Babiš příští vládu dohromady nedá. Ukázalo se, že na řadě míst se demokratická opozice spojila, což vedlo k úspěchu, byť za cenu kompromisů. Problém se senátory za STAN ale je, že kvůli povaze tohoto hnutí nevíme, co si vlastně o řadě klíčových otázek myslí. A také že STAN pod vedením Víta Rakušana driftuje jednoznačně směrem k Pirátům, takže až po konci Andreje Babiše dojde ke střetu o další podobu tohoto státu mezi silami standardní demokracie a silami „gulagu s wifinou“ (jak pirátský program kdysi označila Lenka Zlámalová z týdeníku Echo), senátoři STAN budou možná na té špatné straně.

Jestli ale tyto senátní volby něco ukázaly, tak sílu střelecké veřejnosti. Zastánci práv držitelů zbraní z Ligy Libe (ale také od myslivců) usilovně po celé měsíce informovali střeleckou veřejnost o tom, jak který senátor hlasoval o důležitém ústavním zakotvení práva na obranu se zbraní a jak se k tomu staví jednotliví kandidáti. Naprosto pragmaticky zaujali přísně nadstranický postoj a podporovali každého kandidáta, který je pro zachování práva našich držitelů legálních zbraní před hrozbami z EU (nechvalně proslulá zbrojní směrnice) bez ohledu na to, z které strany je. To vedlo i k některým pro mě osobně těžko přijatelným doporučením (například podpora senátora Václava Lásky oproti Michaelu Žantovskému), ale co se dá dělat – z hlediska držitelů zbrojních průkazů to byla logická volba.

Asi jen těžko se dozvíme, jak přesně jejich kampaň zabrala. Ale marná sláva – je těžké se zbavit pocitu, že zabrala. Ze Senátu vypadli hlavní odpůrci zbraní jako Jiří Dienstbier a Milan Štěch. A další se tam ani nedostali – jako Anna Šabatová. Vzhledem k tomu, jak málo hlasů znamená někdy rozdíl, je prostě 300 000 držitelů zbrojních průkazů (plus jejich rodinní příslušníci) slušnou silou, se kterou každý rozumný politik počítá. Je to rozhodně více voličů, než kolik mají salónní odpůrci zbraní v redakcích českých médií. Bylo by dobré, kdyby si tohle uvědomily i další konstantně šikanované skupiny obyvatel, jako třeba řidiči motorových vozidel. Je sice smutné, že politika degeneruje k obhajobě partikulárních zájmů, ale je to asi jediná možnost, jak se ti, pro které v nové progresivní době není místo, mohou hájit.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.