Při zběžném pohledu, pravda, k žádným velkým změnám nedochází. Stále slýcháme, že strany si hledí jen vlastních zájmů a na občana si vzpomenou jen v době voleb. A stále vidíme, že ty strany jsou zoufale podlidněné a že je to právě onen občan, kdo je ochoten uplatnit svůj vliv maximálně jednou za čtyři roky, aby po zbylý čas nechal věci svému osudu a zklamaně si stěžoval, že se nevyvíjejí dle jeho představ.

Jisté procento občanů se pak snaží věci napravit alespoň volbou vždy nové, lepší strany, která konečně přinese tolik vytouženou změnu.

A zrovna k milovníkům velkých změn je nyní osud nečekaně štědrý. Všichni jsme totiž svědky změny natolik velké, že je téměř nemožné její velikost přiměřeně docenit. Stačí se ohlédnout za minulým stoletím a hned je zřejmé, v čem ta změna spočívá.

Ve dvacátém století přicházely radikální změny jedna za druhou s nanejvýš dvacetiletým odstupem. V roce 1918 se zhroutila monarchie. V roce 1938 se zhroutilo versailleské uspořádání Evropy. V roce 1945 bylo v tuzemsku skoncováno s opozicí a v roce 1948 i se samotnou politikou. V roce 1968 padla iluze o reformovatelnosti bolševického režimu a v roce 1969 i iluze o důvěryhodnosti bolševických reformátorů. V roce 1989 se komunistický režim zhroutil v celém sovětském bloku.

Od posledního převratu uběhlo dvacet let - a žádná radikální změna se nekoná. A právě to je ta velká změna.

Navzdory zoufale podlidněným stranám vykazuje uspořádání vzniklé po roce 1989 větší životnost než všechna předchozí. Příčin je jistě mnoho, dvě však považuji za nejdůležitější.

Předně: Evropa už sama se sebou neválčí. Skutečný mír mezi Evropany má mnohem větší cenu než nějaký charismatický prezident, kterého nám „závidí celý svět“.

A dále: na počátku minulého století byla demokracie ještě příliš novou, nevyzkoušenou formou vlády, která v touze po co největší reprezentativnosti ohrožovala stabilitu státu. Od té doby však demokratické země překonaly řadu dětských nemocí a po roce 1989 tak bylo u koho se poučit.

Srovnejme jenom náš současný politický systém s tím prvorepublikovým. V letech 1918 až 1938 byla stranická scéna natolik roztříštěná, že za celou dobu nedošlo ani jednou k výměně vlády a opozice. Nejsilnější vládní strana byla stále tatáž, pouze se měnil počet jejích koaličních partnerů. Od roku 1989 došlo naproti tomu k výměně rolí mezi vládní a opoziční stranou již dvakrát. A právě takováto výměna přispívá k stabilitě celého systému.

Teprve přijetím vládní odpovědnosti dokazují opoziční politici, že jsou skutečnou opozicí a nikoli jen ukřičeným spolkem kverulantů. Opakovaný příchod opozice do vlády vede k včasnému vystřízlivění; dává všem pocítit možnosti i meze politického rozhodování a nedovoluje kumulovat nespokojenost do té míry, jaká už hrozí převratem a následným chaosem.

Prvorepublikový nehybný systém, připomeňme, se nakonec zcela zprotivil a jeho likvidace, přestože šlo fakticky i o likvidaci demokracie, byla po roce 1945 přijata s vřelým pochopením.

A najednou taková změna. Politický systém životný ještě i po dvaceti letech. Chce se skoro zvolat: To tu ještě nebylo!

Vše je o to překvapivější, že nás převrat v roce 1989 všechny zaskočil a nadlouho zmátl podezřele snadným vítězstvím. Počáteční chaos vytvořil ideální prostředí pro nejrůznější demagogy, ale opakující se volby umožňovaly pravidelně vyjadřovat nespokojenost a střídání vlád nutilo opozici k přijetí odpovědnosti. Pára byla upouštěna dostatečně průběžně, takže nehrozí, že bude vše rozmetáno na kusy.

Ani se tomu nechce věřit. Po každých volbách zmarňující pocit, že se dohromady nic nezměnilo, stálé nářky nad stranami, kterým je občan lhostejný, ale po dvaceti letech docela jiný obraz: nemůže být přece všechno tak špatné (strnulé, uzavřené, zapouzdřené…), když nastupující generace volá jen po rozumných a nikoli po radikálních změnách.

Těch svobodných dvacet let nás vyléčilo z euforie a naučilo zdravé skepsi. Víme už, že naším posláním není udivovat svět vzorovou demokracií opřenou o mimořádné „osobnosti“, ani vzorovým kapitalismem „bez přívlastků“.

Laskavý milovník změn může teď nabýt dojmu, že jsem náš politický systém nekriticky přechválil. Copak mu nelze nic vytknout?

Zajisté lze. Tak především poctivá politika je nemyslitelná bez loajality, a k té náš současný systém nevede.

Dosáhnout většinové podpory není za normálních okolností vůbec snadné. Je k tomu zapotřebí zabránit tříštění sil, umět potlačit ctižádost, domluvit se ještě před volbami na společném postupu, respektovat výsledky mnohastupňových předvoleb neboli „primárních voleb“. Odvaha projevená ve vnitrostranickém klání by byla bezcenná bez loajality, s níž pak poražený podporuje úspěšnějšího protikandidáta.

V našem politickém systému ovšem není loajality zapotřebí, protože se nikdo nemusí opírat o většinu. Politikovi stačí získat podporu pěti procent voličů a už může být přizván k sestavování vlády. A takové pokušení je příliš silné.

Možnost uspět s pouhou pětiprocentní podporou vede k nekonečnému zakládání „stran“ na jedno použití.

První dvacetiletí neukončené převratem nám přitom dává alespoň naději, že tu jednou vyrostou skutečné politické strany. Nelze totiž začínat stále nanovo: strana musí existovat roky, spíše desetiletí, než dobře pozná samu sebe; musí být několikrát „u moci“ a několikrát v opozici, než se stane skutečně zodpovědnou. V žádném případě nestačí schůzka několika lidí, kteří pak řeknou: Nemáte koho volit? Tak volte nás.

Protagonisté ukotvených stran přicházejí a odcházejí – ale členstvo zůstává jako stálá zpětná vazba a nenahraditelná zásobárna zkušeností. Členové umírajících stran jsou naopak ponecháni vlastní bezradnosti, při dalším angažmá se musejí smířit s cejchem politických turistů, a mnohdy už k němu nenacházejí sílu. Pokušení snadného pětiprocentního úspěchu tak trvale ochromuje politicky angažovanou občanskou společnost.

Václav Havel, který nikdy nedohlédl dále než k nejbližším volbám, je spoluzodpovědný za řadu politických mrtvol (Občanské hnutí, Unie svobody, Naděje, Strana zelených) a Václav Klaus se viditelně vydal v jeho stopách.

Takovýto systém navíc umožňuje získat vliv i těm, kteří o těžkopádné střídání vlád a pomalé nacházení kompromisů vůbec nestojí, neboť vědí, jak všechny problémy vyřešit naráz a další volby tak učinit zbytečnými. Komunisté (ano, mluvím o nich) vlastně nejsou politickou stranou; jako opozice nechtějí převzít vládní odpovědnost, ale prostě čekají na příležitost, a „u moci“ fakticky nikdy nebyli, neboť podmínkou skutečné moci je legitimita, kterou komunisté postrádali, a opírali se proto o násilí.

Zároveň jsou jedinou skutečnou alternativou celé té všední politické mizérie, čistí a nezkorumpovaní, s mocným zahraničním protektorem, a z jakéhokoli příštího otřesu mohou pouze profitovat. Můžeme se jistě uklidňovat známou prvorepublikovou mantrou „půjde-li všechno dobře, všechno půjde dobře“, skutečností však zůstává, že náš politický systém je jen do dobrého počasí, a že tedy sám dobrý není.

Přesto je třeba zdůraznit: je to zatím ten nejlepší systém, jaký tu kdy byl.

Představitelé neúspěšných uskupení žijí v sebezálibném přesvědčení, že jejich nevelký elektorát vytváří přemýšlivá a odpovědná elita národa. Má-li politický systém poskytnout této „elitě“ alespoň jistou šanci na úspěch, musí zároveň zaručit významnou pozici komunistům. Komunisty je tedy nutné mít v parlamentu nejspíš kvůli snobskému potěšení našich vyvolených, jejichž výjimečnost by utrpěla, kdyby měli vzít do ruky stejný hlasovací lístek jako miliony jejich spoluobčanů.

Ve skutečnosti je však pro budoucnost demokratického systému pravidelné střídání vlád a postupné sbírání zkušeností bez chaotických převratů mnohem lepší zárukou nežli kterákoli „konečně ta správná strana“.

Velká změna, kterou přinesl tento rok, skýtá jakousi naději, že se i další roky obejdou bez převratných změn. Mírného pokroku v mezích zákona by snad bylo možné dosáhnout, kdyby se zdejší ukotvené strany trochu zalidnily.

Je přece poctivější obětovat věci trochu vlastního času, než čekat donekonečna na Stranu snů, která se má někde udělat sama.

ODS Praha 2