Když poslouchám vyčítavý tón některých publicistů kvůli tomu, že KSČM spoluvládne, tak se ptám, kdo z dnešních pokrokových intelektuálů se kriticky zamyslel nad tím, proč sametoví revolucionáři let 1989-90 komunistickou stranu nezakázali.

Devětaosmdesátý

Při hledání odpovědi jsem narazil na pasáž z knihy Petra Pitharta Devětaosmdesátý. Z ní pochází následující citát:

„Nebyl jsem pro ani proti (zákazu KSČ, pozn. PR), protože se o tom nikdy na úrovni KC OF a prvních sněmů nemluvilo. Není pravda, že představitelé OF se neodvážili vznést požadavek na rozpuštění KSČ (...). Je pravda, že to nikoho ve vedení OF ani nenapadlo. (...) Tenkrát to totiž nepřipadalo v úvahu především proto, že by to byl stěží pochopitelný projev slabosti, něco jako zbytečná, teatrální křeč. Řeknu, co nebylo vysloveno, ale viselo ve vzduchu: shodili bychom se tím!“

Pithart ve svých vzpomínkách zmiňuje besedu, na které se 6. ledna 1990 zeptal britský konzervativní filosof Roger Scruton, zda zamýšlí zakázat KSČ. Na besedě prezidenta Václava Havla s brněnskými studenty byl Pithart a členové pražského a brněnského Občanského fóra.

„Havel mlčel, zdál se mi poněkud zaskočen, potutelně se usmál, otočil se ke mně a řekl: to bude nejspíše asi otázka pro tebe, Petře, že... Nebyl jsem na ni ani trochu připraven, nikdy nikde do té doby jsme o možnosti zákazu KSČ nemluvili. Nějakou chvíli, možná i předlouhých pět vteřin, jsem mlčel a přemýšlel. Pak jsem do hrobového ticha toho obrovského prostoru řekl, co mně přišlo naprosto spontánně na mysl jako sukus mé životní filosofie, jako extrakt mé disidentské zkušenosti, totiž že si myslím, že daleko lepší než je zakázat by bylo porážet je ve svobodných volbách... Ozval se mohutný potlesk divadla narvaného studenty od podlahy až ke stropu. Nikdo neprojevil nesouhlas a nikdo se k této otázce už nevrátil.

Moje odpověď a souhlas studentů byly podle mého názoru vyjádřením všeobecného nerevolučního rozpoložení, i když pojmu „sametová revoluce“ jsme tehdy měli všichni plná ústa.“

Aktuální otázky

Bylo by jistě přínosné, kdyby někdo z dnešních (jinak tak přísných) publicistů nebo pokrokových historiků napsal o nezákazu KSČ rozsáhlou kritickou monografii. Pithartovy vzpomínky totiž vyvolávají celou řadu otázek. Kupříkladu tam, kde zmiňuje příznaky neochoty vedení OF zakázat KSČ a uvádí důvody, které se mi zdají zcela absurdní: „...To nikoho ve vedení OF ani nenapadlo“ a „shodili bychom se tím!“ Také proto by bylo velmi zajímavé dozvědět se podrobnosti o roli, kterou v této věci sehrál Václav Havel.

Podle mého názoru nesou ti, kteří se tehdy chovali hodně sametově, ale ani trochu revolučně, část odpovědnosti za dnešní politickou konstelaci.

Z Pithartových vzpomínek vyplývá i to, že již tehdy připouštěl, že komunistická strana má nárok účastnit se demokratických voleb a tím i získat podíl na politické moci. Moc rád bych věděl, jak on a další aktéři z OF své tehdejši názory hodnotí dnes.

Neméně zajímavé by bylo dozvědět se více o dnešním postoji oněch, na brněnské besedě s Václavem Havlem přítomných, „několika stovek, možná přes tisíc svědků, a to těch nejradikálnějších, kteří ´revoluci´ spustili.“ Mnozí z oněch tehdy Pithartovi bouřlivě aplaudujících studentů dnes jistě zaujímají vlivné pozice.

Ale především by neškodilo, kdyby ti, kteří se hlásí k tradici polistopadového pojetí politiky a z těchto názorových pozic kritizují dnešní strany, přizpůsobili intenzitu svého rozhořčení nad současnými poměry faktu, že jejich duchovní vzory udělaly zásadní strategickou chybu.

Jak se pak někdo může vůbec divit tomu, že dnes KSČM svou mocenskou pozici využívá, anebo tomu, že s ní ostatní strany jednají jako s jedním z mocenských hráčů?