Komunisté se v končícím období chovali ve sněmovně často jako nejserioznější strana, připomeňme ochotu vypárovat nemocného poslance KDU-ČSL (ČSSD odmítla), předložení návrhu na konání referenda k Lisabonské smlouvě (zámitnuto stranami, které to slibovaly voličům ČSSD, SZ, ODS). Dnes sebejistě odmítají být otloukánky a „užitečnými idioty“ ve hře sociálních demokratů. Překvapivě silný výsledek ve volbách do Evropského parlamentu (14,18%) umožňuje komunistům pomýšlet na další posílení politických pozic. Čeští a moravští komunisté na rozdíl od Dělnické, Národní a jim podobných stran nejsou prvoplánoví extrémisté, ale především nostalgici za světem jistot zahnívající normalizace osmdesátých let minulého století.

V jednotě je síla

Zdroje síly komunistů jsou poměrný způsob volby do sněmovny s nestejně velkými obvody poškozující strany pod 7%, konfliktnost a nevěrohodnost socialistů, politické obchody s ODS, stovky „slušných a úspěšných“ komunistů v komunální politice, kontruktivní veřejné vystupování, skryté udržování věrných, např. přes Haló noviny. Od ostatních stran se vyznačují neuvěřitelnou jednotou i v situacích vnitřních bojů o volitelná místa.

Nostalgie místo korupce

Je třeba odmítnout nepodložený mýtus o nepřijatelnosti a nereformovanosti našich komunistů. Fakt, že nedostatečně odmítli svoji minulost je nesporný, strašit se však jejich údajnou touhou po návratu do totality je projevem myšlenkové lenosti. Čeští komunisté nejsou o nic horší než exkomunisté na Slovensku a Maďarsku, kde jsou součástí vládních koalic, často v pozici hlavní strany. Bývalí polský, slovinský a slovenský prezident jsou příklady "polepšených vysokých aparátčíků", kteří se těšili obstojné prestiži doma i v zahraničí. Přes kritiku jejich minulosti neproběhl během jejich mandátu v jejich zemích komunistický puč. Svobody českých občanů neohrožuje 26 komunistických poslanců a 3 senátoři, ale mnohem více klientelismus a pohrdání prezidenta či hejtmanů zákony a rozhodnutími soudů.

Zničující odpovědnost

Jak porazit či výrazně oslabit komunisty, je nasnadě. Nebude to na barikádách mediálního kýče výzev S komunisty se nemluví. Strategie "zemanovská", která úspěšně zafungovala proti republikánům, stála na převzetí jejich rétoriky. Strategie "zahraniční" (Rakousko, Slovensko, Polsko, Francie, Kypr) spočívá ve vtažení radikálů do vlády k odpovědnosti. Přes protesty "pokrokového tábora" Evropy byla tato strategie částečně úspěšná v Rakousku. Stejně tak zafungovalo vtažení přejmenovaných slovenských komunistů SDĽ do vlády. V následujících volbách spadli z více než 17% pod 3% a nedostali se do Parlamentu. Ve Francii v socialistické vládě dostali ministerstva pro ženy a životního prostředí. Komunismus Francii nezachvátil a dnes jsou bezvýznamní.

Zahraniční zkušenosti i zdravý rozum radí přestat komunisty ignorovat a dostat je do hry. Pokud je necháme stát v ofsajdu, pak je nikdy neporazíme. Budou nabírat na síle a blokovat možnost vyvářet programově blízké vládní koalice, ať již levicové či pravostředé. Pokud tak neučiníme, bude narůstat jejich skrytý vliv (volby prezidenta, hejtmanů) a frustrovaná veřejnost bez politické alternativy je bude dlouhodobě více a více podporovat.

Autor je politolog a právník, osobní stránka www.milanhamersky.cz

Kráceno vyšlo v LN