Poslední měsíce roku 2009 jsou v české politice ve znamení triumfů seniorů nad střední generací. Sedmdesátníci jsou úspěšní a vlivní, a to nejen na základě minulých zásluh, nashromážděného bohatství a vlivu, ale i podle aktuální podpory napříč společností v tak demokratickém hlasování, jako je pěvecká soutěž nebo průzkum veřejného mínění.

Karel Gott (1939) si v přímém přenosu převzal svého 35. slavíka a nabídl, že už příště nebude soutěžit, aby dal šanci mladším. Vzápětí s ironií mistra dodal, že se možná ukvapil, a když jinak nedáme, nechá to za rok na nás.

To Karel Schwarzenberg (1937) si vystřihl premiéru a také ve světle reflektorů a v přímém přenose bez playbacku třímá poprvé v životě žezlo předsedy politické strany. Svůj věk i zdravotní stav komentoval s nadhledem a dokázal ve vymezeném čase vystřihnout i své oblíbené sólo, klimbání v přeplněném sále. Oba sobotní vítězové sebejistě zvládli připravené divadlo a ani nepředstírali rozpaky z vítězství.

Václav Klaus (1941) si v sobotu vybral jiné bojiště pro své vítězství a na první stránce deníku Právo se se čtenáři podělil o své zážitky z prezidentské cesty do Brazilské federativní republiky. Nezapřel v sobě sportovce a potřebu dokazovat výkony, „uletěli jsme neuvěřitelných 29 376 kilometrů“. Letos zazářil několikrát během pádu vlády a především tanečky před podpisem pod velezrádnou Lisabonskou smlouvou dokázal zamotat hlavu celé Evropě. I své nedůstojné ne-výhry důstojně ustál a veřejnost jej podporuje, i když páchá klukoviny typu harašení tzv. Benešovými dekrety.

Jednou z překvapivých hvězd letošní politické hitparády se stal poslanec Miloš Melčák (1939), díky jehož podání k Ústavnímu soudu máme pozměněnou ústavu a volby o půl roku později, než všichni očekávali. V jeho případě jde o comeback, pamětníci si vzpomenou na jeho hvězdných pět minut slávy v roce 2007, kdy umožnil vznik druhé Topolánkovy vlády. V žargonu Českého slavíka se poslanec Melčák stal skokanem roku. Svým podáním umožnil zazářit vrstevníkovi, předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému (1943), který ve světle reflektorů postavil politiky pěkně do latě při obraně jimi mrzačené ústavy a získal cenné body k zisku mety prezidenta v roce 2013.

Naopak stálicí hlavního proudu je Václav Havel (1936), letos se umně zmocnil dvacátých oslav změny režimu roku 1989. Silnou autoritou si udržuje kontrolu nad oficiálním výkladem událostí „sametového puče“. Pokračuje v šachové partii mediálních ataků se svým nástupcem a letos se blýskl několika silnými tahy. K vrcholům patří jeho nedávné vystoupení na půdě Evropského parlamentu, kde se úspěšně pokusil o napravení naší značně poškozené pověsti. Namísto siláckých vyjádření (Topolánek), nezodpovědnosti (Paroubek) či obstrukcí (Klaus) nabídl hravě naivní vizi „kvetoucí“ EU.

O návrat na politické výsluní a čelná místa politické hitparády si nedávno razantně řekl sólista Miloš Zeman (1944) a lze očekávat, že v příštím roce jím vedená levicová obdoba TOP 09 pod názvem Strana práv občana (SPO), značně rozčeří již tak neklidné politické vody. Vedení chystané strany, která má vnést svěží vítr do zatuchlé politiky, si Zeman skládá z duchem mladých vrstevníků, jako jsou exministři Miroslav Grégr (1928), Jan Fencl (1942), Jaromír Schling (1946), Eduard Zeman (1948).

Pohled na naši politiku vedenou kmety si přímo říká o paralelu s nestárnoucím příběhem o Mojžíšově vyvedení Izraelitů z otroctví. V poušti zůstali mnoho desetiletí a zažili velké zkoušky za častého reptání, jak jim dříve bylo lépe. Do země zaslíbené směli vstoupit až děti původních uprchlíků, které nebyly poznamenány životem v egyptském otroctví.

Ctihodní i nectihodní političtí kmeti se drží vlivných postů a s přehledem odolávají pokusům o své nahrazení od již značně opotřebovaných padesátníků. Vydrží-li ještě chvíli, pak přijde podstatně razantnější omlazení politiky a zlom - namísto „mírného pokroku v mezích zákona“. Máme jedinečnou šanci, že sedmdesátníky rovnou nahradí generace Husákových dětí, např. poslanci Liška, Pospíšil, Tejc či Hamáček, kterým na rozdíl od „ztracené generace“ jejich rodičů (kmotři Topolánek, Paroubek, Svoboda, Kalousek, Tlustý) normalizace nepoškodila páteř, ale pamatují si ji jako memento. Nejen zmínění třicátníci už prokázali své schopnosti solidně řídit ministerstva či výbory parlamentu, dovedou být loajální i při psích kusech svých šéfů a znají už cenu kompromisů. Pokud si udrží idealismus a integritu až do chvíle, kdy převezmou otěže, pak se snad z postkomunistického marasmu posuneme k solidním evropským zemím.

Karle, Václave, Miloši a další naši milí senioři, vydržte!

Autor je právník a politolog (1973), osobní stránka www.milanhamersky.cz

Psáno pro HN