O prezidentově snaze prosadit po volbách nějakou formu velké koalice a zajistit si tak znovuzvolení se toho napsalo dost a dost. Někteří jsou touto myšlenkou naprosto uhranuti a pokud Klaus prohlásí, že velkou koalici nepreferuje, jednoduše mu odmítají uvěřit.

Taková nedůvěra je ovšem naprosto nemístná, a to ze dvou prostých důvodů. Za prvé: Václav Klaus k znovuzvolení žádnou velkou koalici nepotřebuje. A za druhé: Václav Klaus vůbec nemusí usilovat o znovuzvolení.

Příliš brzy na odpočinek

První tvrzení není nutné příliš obšírně dokazovat. Pokud by při příští prezidentské volbě nezískal v Parlamentu dostatečnou podporu Klaus, tím spíš by to nedokázal ani nikdo jiný; bylo by nutné (jako na Slovensku v roce 1998) změnit ústavu a v přímé volbě by Václav Kaus prakticky neměl soupeře. Proč by tedy prosazoval tolik nepopulární velkou koalici, když může na »slovenském scénáři« jedině vydělat; volba podle nových pravidel by mu dávala šanci kandidovat ještě i v roce 2013: nová pravidla jsou přece nová pravidla.

A právě s touto volbou – s volbou v roce 2013 – souvisí předpoklad, že Václav Klaus nebude v roce 2008 o své znovuzvolení nijak zvlášť usilovat. Bude-li totiž zvolen někdo jiný, může Klaus v roce 2013 směle kandidovat bez jakéhokoli podezření z obcházení ústavy – a v takovém případě by mohl setrvat v nejvyšší ústavní funkci dalších deset let. Naše podivná ústava skutečně umožňuje téměř věčný návrat téhož.

Upřímně řečeno: je vůbec pravděpodobné, že by Václav Klaus v roce 2013, po uplynutí druhého pětiletého období, chtěl nadobro opustit svět vysoké politiky? Tedy odejít na zasloužený odpočinek ve věku, jehož dosáhl Masaryk v roce 1922 – a zastával pak prezidentský úřad ještě dalších třináct let?

Podivná představa. Václav Klaus, skvělý hráč a mistr překvapení, by náhle ve snaze o své znovuzvolení jednal přesně podle obecného očekávání - a právě to ještě nikdy neudělal. Naopak: v rozhodujících okamžicích pokaždé volil postup, jaký od něj nikdo nečekal. Šlo by vlastně o výjimečnou událost, kdyby se opravdu nepokusil o nic výjimečného.

Být Masarykem naší doby

Klaus zatím vždy dohlédl o několik tahů dále než jeho soupeři a hrál vždy mnohem vyšší hru, než kdokoli dokázal předpokládat. V prvních popřevratových měsících se zdálo, že hledá podporu pro svůj »scénář ekonomické reformy«, zatímco ve skutečnosti usiloval o ovládnutí Občanského fóra. Po proniknutí do nejvyšších politických pater působil dojmem, že chce být v dějinách ekonomie spojován s unikátní hospodářskou transformací, zatímco on si přál vystřídat na Hradě Václava Havla. Dnes se zdá, že neusiluje o víc než o své znovuzvolení v roce 2008.

Pokud by se však nechtěl stát pouze »druhým prezidentem České republiky«, ale jejím nejvýznamnějším státníkem, skutečným Masarykem polistopadové éry, sotva by mohl po Havlově bezmála třináctiletém vládnutí strávit na Hradě pouhých deset let.

Od reformátora k osobnosti

Začátek jeho kariéry byl kdysi opravdu spojován se scénářem ekonomické reformy, třebaže s odstupem času se pro toto období jen málokteré slovo hodí tak málo, jako právě »reforma«: vlastnické vztahy zůstaly pod kupónovým závojem podobně nejasné jako před rokem 1989 a nepřehledný a pokřivený trh byl v důsledku podezřelého chování neprivatizovaných bank stejně jako za »normalizace« rájem vlivných zájmových skupin. (Pokud by tu dnes nebujela rozsáhlá korupce propojená s organizovaným zločinem, jednalo by se vlastně o naprostý zázrak.) Přitom se ovšem do omrzení bájilo o »transformaci centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní«, což byla jedna z nejvíce matoucích floskulí popřevratového období; »centrálně plánované hospodářství« nikdy neexistovalo jinde než v několika naivních hlavách, v praxi šlo o dosti cynickou »hru na plán«.

Obraz Klause-ekonoma či Klause-reformátora se ovšem drolil na pokračování, a to natolik dlouho, že Klaus mezitím stihl vyrůst v »osobnost«, kterou je třeba respektovat bez všeho dalšího. Osobnost se navíc nemusí zabývat žádnou reformou, potřebuje však častý výskyt v médiích; Klaus také nikdy zbytečně neupozorňoval na katastrofální stav bankovního sektoru, zato mu dělalo velkou starost, pokud se jej Česká televize »dlouho na nic nezeptala«.

Prostor pro Miloše Zemana

Jeho záměry byly vždy jasné až ve chvíli, kdy jich dosáhl, a ani své znovu-nezvolení nemusí nyní slavnostně vyhlašovat jako svůj program a cíl. Stačí při volbě neuspět; hlasů je hodně, ale ne dost. Zodpovědní politici nicméně nemohou nechat zemi bez prezidenta (»stabilita« nade vše), a tak v další volbě s těžkým srdcem podpoří kandidáta sociálních demokratů.

Ing. Vlastimil Tlustý, Klausův hlavní vyjednavač při minulé volbě, už začal s předstihem vyrábět zcela nový obraz Miloše Zemana; Zeman má být nyní prezentován jako muž, jehož slovo má stále výjimečnou váhu; jako politik, který se v otázkách celospolečenského zájmu dovede povznést nad malicherné stranické hašteření; zkrátka – přijatelný kandidát na úřad prezidenta republiky. Samotnému Zemanovi pak musí jedno volební období bohatě stačit: po strašlivém debaklu v roce 2003 už ví, že pro něj bude velikým úspěchem sám fakt, že se na Hrad vůbec dostane. (Všichni tři, Klaus, Tlustý i Zeman, jsou shodou okolností podepsáni pod kryptokoaliční smlouvou z července 1998, mimořádně povedenou opičárnou, kterou anonymní jazykový genius obdařil přiléhavým názvem oposmlouva; jejich důvěryhodnost je tedy pramalá, zato o jejich cynismu netřeba pochybovat ani na okamžik.)

Jaký je to odkaz

Podobné úvahy se mohou jevit jako poněkud nepřípadné. Kdyby však někdo v roce 1993 napsal, že Klaus bude za deset let zvolen prezidentem s vyjednanou pomocí komunistických hlasů, byl by rovnou prohlášen za šílence.

Realizaci naznačeného scénáře bych osobně považoval za velmi neblahou. Odkazem politika se stává teprve to, na co naváží jeho následovníci, a dokud těmto následovníkům neuvolní místo, nedá se o nějakém odkazu vlastně vůbec mluvit. Může se přijít i na to, že vše bylo pouze věcí osobního kouzla – a jinak není nač navázat. Časově omezený mandát slouží právě k tomu, abychom na to nepřišli příliš pozdě. Proto by mělo docházet k střídání osob u moci; nikoli každou chvíli, ale dostatečně často.

Ocenění právě Klausova odkazu je přitom mimořádně žádoucí, zejména proto, že s nikým jiným není náš polistopadový vývoj spojen tak těsně jako s ním. Začneme-li konečně mluvit o Klausovi bez nejrůznějších postranních úmyslů, dozvíme se toho hodně i o sobě samotných.

Velmi rád bych se proto ve svém úsudku mýlil. Dokonce pevně doufám, že se mýlím.

Bude-li Václav Klaus v roce 2008 podruhé zvolen prezidentem a nepokusí-li se již o žádnou třetí kandidaturu, půjde z jeho strany o výjimečně předvídatelné jednání.

A i jeho skalní protivníci budou muset s respektem uznat, že je to muž, který dovede včas odejít.

Autor je učitel