Vidět něco oknem, znamená pozorovat události s odstupem, což umožňuje home office i zákaz většího pohybu, a to je možné považovat za klad pandemie.

Dovolí nám totiž vidět události, které se dějí za oknem, ostřeji a snad i přesněji a vyrovnávat se s tím, tedy zaujímat zřetelnější stanoviska. A to se netýká jen covidu-19, ale i politiky.

Na příběhu hnutí ANO, které v poslední době zřetelně ztrácí podporu (sociologové hovoří o tom, že se nachází na pokraji vztahové smrti), si můžeme potvrdit starou moudrost: čím víc nějaký člověk či hnutí v dnešní době v politice triumfují, tím víc prohrávají sami se sebou. A to se stává zvlášť tehdy, když hnutí či strana, kterou reprezentují, nestojí na pevných hodnotách. Pak totiž za ně rozhoduje výhradně marketing, který reaguje na momentální poptávku, která se ale v rychlostní společnosti rychle mění. Jakmile se PR agentury chovají k nim stejně jako ke zboží, které se prodává většinou jen jednu sezónu a ukáže se, že reklama je nepravdivá, zboží zmizí z trhu a v další sezóně se nabízí jiné zboží. Strana a politik má ale většinou v úmyslu zůstat v politice nejen déle než jednu sezónu, ale dokonce i déle než jedno volební období. V takovém případě musí být marketing sofistikovanější a není možné tvrdit každou chvíli něco jiného.

Pakliže merketingoví mágové na toto zapomenou a politik je víc podnikatelem, tedy strojem na peníze, který nezná lítost, nemá žádné výčitky ani pocit viny a neklidný je jen tehdy, když nevydělává, občanům to jednou vždycky dojde. Zvlášť když se do politiky dostalo hnutí pod heslem „bojuji s korupcí“ a lidé si po letech uvědomí, že celá jeho politika je postavená pouze na korupci cílové skupiny jeho voličů, a to dokonce pouze krátkodobé, bez ohledu na následky v budoucnosti. Proto se už našli i důchodci, kterým před Vánoci nadělilo ANO po vzoru Ježíška pět tisíc korun a oni peníze vracejí. Nebo tvrdí, že nikdo před nimi neudělal pro zdravotníky tolik jako ANO, ale místo slíbené odměny za první vlnu epidemie, kdy jim vláda slíbila 75 tisíc, s velkým zpožděním dostali až v listopadu odměny o třetinu nižší. A zároveň zatím se ještě ani nerýsují odměny za podzimní druhou vlnu, které nasliboval sám premiér.

Proto si nejspíš můžeme dovolit napsat, že donedávna byli všichni naši občané vězni ve světě pana premiéra a v poslední době se on stává vězněm veřejného mínění, které se snaží pokrýt sliby. Jenže zvláště v době pandemie se tyto sliby rychle ukáží jako plané.

Nervozitu odhaluje i premiérův jazyk, který, jak známo, dělá člověka člověkem. Pokud je Andrej Babiš vnitřně v pohodě, mluví zřetelně jen česky nebo slovensky. Jakmile je nejistý, přepíná nahodile jazykové kódy. Odborníci hovoří o idiolektu. Připomeňme si: „Kůrovec nám žere lesy. My chceme motýle.“ A to je i důvod, proč změnil názor na svou kandidaturu na prezidenta. Ještě v roce 2014 na svém twitterovém účtu napsal: „Nikdy nebudu kandidovat na prezidenta. Náplň jeho práce by mě nebavila a ani na ni nemám předpoklady.“ V minulých dnech tuto možnost připustil.

Jen nesmíme zapomenout, že pokud si přejeme změnu a zvolili bychom si na Hrad šéfa ANO, nic moc by se nezměnilo.

Psáno pro ČRo Plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel