16.9.2019 | Svátek má Ludmila


POLITIKA: Kde jsem mohl být, kdyby tenkrát...

1.7.2009

Kdysi dávno, v dobách kdy sametové nadšení kulminovalo v našich revolučních myslích, jsem v nerozvážnosti vstoupil do jedné politické strany. Propadl jsem domnění, že bych snad mohl být té straně užitečný. A dokonce jsem zkušenému funkcionáři ve své prostotě tento fakt při přijímacím pohovoru i sdělil. Jeho ironický pohled mi již tehdy měl být dostatečným varováním. Ale nebyl.

Moje tehdejší naivita při přijímacím pohovoru by se dala přirovnat k rozhovoru o možném působení venkovského fotbalisty s bafunářem Sparty ve foyeru hotelu Alcron. Zatímco chudák by si neodvážil dát ani sodovku v domnění, že by ji pět let splácel, pikolík právě členu výboru fotbalového klubu přináší dvojitou Single Maltku spolu s klíčky od Porsche zaparkovaného v podzemní garáži. Na rozdíl od výše zmíněného fotbalového činovníka, jenž by se mnou místo rozhovoru rychle vyrazil otáčecí dveře, mě však stranický funkcionář vyslechl. A nejen to, dokonce mě, stále s oním ironickým pohledem, který jsem ovšem tehdy považoval za povzbuzující, do strany přijal. Kromě jiného s tím, že právě člověka, který je ochoten pro naši novou demokracii i pracovat, oni nejvíc potřebují. Taky nezapomněl dodat, že s tímto přístupem mě čeká velká politická budoucnost.

Měl pravdu. Po sedmi letech usilovné politické práce, nočního schůzování, roznášení a vylepování předvolebních plakátů a nemalých finančních obětí (jen členský příspěvek za dob mého působení narostl o 500%) a další práce všeho druhu, jsem to dotáhl až na místopředsedu místní organizace. Tím jsem se stal druhým nejsilnějším politikem mezi námi, sedmadvaceti místními členy. Když jsem v té době kráčel Holešovicemi IV, tedy někde mezi ulicí Na Maninách a Osadní, to šel holt někdo. Moje velká politická kariéra pak gradovala mým zvolením za delegáta oblastního sněmu. Spolu s dalšími dvaačtyřiceti význačnými politiky z Prahy 7 jsem se tak stal jedním z Vyvolených, kteří mohli rozhodovat nejen o dalším směřování naší strany vzhůru ke konzervativním zítřkům, ale i o volbě vedení a nominacích na kandidátní listinu komunálních voleb.

Byl jsem na sebe hrdý. Budu-li pracovat dalších 14 let ještě usilovněji, je klidně možné, že se dostanu i na 34. místo pražské kandidátky do Poslanecké sněmovny. Hlava se mi točila při tomto bláznivém pomyšlení. A nedosti na tom. Na výše zmíněném sněmu jsem byl v rámci stranické demokracie navržen za naši místní organizaci naší místní předsedkyní do mandátního výboru sněmu a byl jsem tam i zvolen. Stal jsem se tak jednou z nejdůležitějších osob sněmu, neboť ze tří členů tohoto výboru jsem jako jediný měl kalkulačku, takže jsem byl schopen sčítat při hlasování zdvižené ruce delegátů po řadách. Je pravda, že to bylo hlavně proto, že ostatní členové sčítací komise stále něco důležitého probírali v kuloárech. Moc jsem si tehdy toto slovo oblíbil, obzvláště když mi bylo objasněno, co to znamená. Kuloár je jakékoliv společenství aspoň tří delegátů, kteří si něco šeptají a tváří se při tom tajuplně. Zkoušel jsem si to doma před sněmem u zrcadla, ale protože jsem byl sám, tak se mi to moc nedařilo, respektive jsem neměl pocit toho správného kuloáru. Ale vraťme se na sněm.

Tam vrcholila bitva o nominace na kandidátku do komunálních voleb. V té chvíli si však vyžádal slovo předseda jednoho z pěti místních sdružení. Oznámil směrem k mandátnímu výboru: podle klíče pro nominaci delegátů sněmu za každých deset členů místního sdružení jeden delegát, takže počet jejich delegátů je nesprávný, protože zrovna včera, jako na potvoru, se do jejich místního sdružení přihlásilo 536 nových členů, kteří byli přijímací komisí přijati. Tudíž má na tomto sněmu jeho sdružení nárok nikoliv na 11, ale na 65 delegátů, kteří se právě dostavili. A zároveň žádá o převolení všeho, co se dosud na tomto sněmu provedlo. Po napochodování padesáti šesti strážníků Městské policie Prahy 7, ze kterých se rychle vyklubali nejen nově přijatí členové naší strany, ale i delegáti sjezdu, jsem byl rychle zbaven nejen všech dosavadních funkcí na sněmu, ale i ostatních výše zmíněných ideálů, najmě pak snu o 34. místě na kandidátní listině do Sněmovny. Navíc mi byla v nastalém mumraji odcizena kalkulačka, čímž moje nepostradatelnost nadobro vzala za své.

Po této zkušenosti jsem na stranický život zanevřel a jsem už mnoho let opět pouhý občan. Z Prahy 7 jsem se pro jistotu odstěhoval a politiku sleduji, jen jak mi to sdělovací prostředky umožňují. Nacvičené tajuplné šuškání pro pohyb v kuloárech jsem od té doby nevyužil, v normálním životě ho nepotřebuji.

V souvislosti s výše zmíněnými zkušenosti jsem proto velice uvítal zjednodušující způsob politického boje, jak jej předvádí v současné době pan Jaromír Soukup, dvojka na kandidátce Demokratické strany zelených. Minulý týden jsem se totiž dočetl v novinách: “Chci do politiky, zaplatím i sto milionů!... říká sponzor Zubové Soukup!“ Konečně někdo, kdo to řekl jednoduše a srozumitelně a nemusí někde v koutku kupovat členskou základnu. Prostě na kandidátní listinu mě dejte na volitelné místo – a já vám za to dám i sto milionů. Aspoň na vás nebudu muset vodit strážníky.

Vygoogloval jsem si tohoto přímočarého začínajícího politika a dověděl jsem se o něm kromě jiného, že je to úspěšný byznysmen. Tedy někdo, kdo ví, jak úspěšně vynaložit své těžce vydělané peníze, aby se zhodnotily. Jestliže proniknutí do lavic do Parlamentu taxuje tento pán sto miliony korun, tak jistě jako úspěšný podnikatel očekává návrat částky význačně vyšší. Předpokládám, že ví, co dělá. Asi mu o tom něco řekla i jednička na jeho kandidátce, paní Olga. Mám tedy za potvrzené, že za jedno volební období se dá minimálně tato částka v Parlamentu vydělat. Proto vlastně nechápu, proč se pořád mluví o Standových milionech či jak mohl Bohuslav k bytu přijiti. Ve světle těchto nových informací mě ale o to víc mrzí promarnění mého snu z doby před sedmi lety. Kde já mohl být, kdyby tenkrát...?



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.