Prakticky každý rozhovor s politology nebo dalšími experty, kteří sledují českou politiku, vždy skončí tématem roztříštěné opozice. Všichni vzápětí začnou mluvit o nutnosti, potřebě, ochotě nebo neochotě demokratických politických stran v opozici spojit se a společně porazit Babiše. Jako by někde existovala kouzelná hůlkou, kterou když hodný kouzelník mávne, demokratické strany se dneska spojí, zítra zvítězí ve volbách nad ANO a pozítří nastane ráj na Zemi a v přilehlém okolí.

Pohybuji se v komunální politice dvacet let a už jsem viděl, zažil a zkusil mnohé, proto si dovolím zobecnit některé svoje zkušenosti o tom, jak se tvoří předvolební partnerství a povolební koalice.

Jako zdánlivě triviální bod je nutné uvést, že politické strany tvoří lidé. Tedy nikoliv jacísi ideálně naprogramovaní roboti. A každý z členů té či oné strany má svoje názory, představy a cíle a chce je prostřednictví své politické strany dosáhnout. Každá normální demokratická politická strana tedy není, jak by se mohlo někomu zdát, jakýsi myšlenkový monolit, ale souvislá a trvalá srážka různých postojů, názorů a stanovisek ke konkrétním problémům, úkolům a budoucím výzvám. Je dobré, pokud převažující směr uvažování členů strany vede společným směrem, ale ani to není zcela nezbytné, a přesto se strany mohou docela dobře rozvíjet i s menšinovými názory. Zdůrazňuji, že mluvím o demokratických stranách, takže nepopisuji ani celostátní ANO, která musí mít názor pana majitele. Stejně tak nehodnotím situaci v KSČM a SPD, to nejsou demokratické strany.

Každou stranu tvoří místní a regionální uskupení, která mají své volené vedení. Místní a regionální vedení více nebo méně vyjadřuje názor členů strany v místě nebo v regionu, je odpovědné za prosazování většinového názoru členů strany, a to jak na lokální témata, tak i na celostátní velké politické výzvy a témata. A místní, krajské nebo celostátní vedení zase tvoří lidé a ti mají svoje vlastní názory, které musí souznít s kolektivními postoji členů strany v tom kterém regionu.

Požadavek dne zní: spojujte se, abyste porazili antipolitika Babiše. Možná už to není jenom požadavek, ale imperativ a kdo se nespojí, tak vlastně zklamal veřejnost, voliče, politology nebo aktivisty, kteří dobře vědí, jak na to. Jenže spojit se není tak úplně snadné, čím jasnější a konkrétnější názory na mnohé věci, na různé problémy máte, tím obtížnější je spojovat se. Politické partnerství je stejně jako každé jiné partnerství založeno nejen na společném zájmu, tedy v tomto případě vyhrát volby a porazit Babiše, ale stejně tak i na důvěře v druhého (třetího, čtvrtého) partnera, kolegu a parťáka do společné hry. Pouze společný zájem na budování koalice nebo předvolebního spojenectví je zatraceně málo. Všimněte si, že podobný nebo dokonce stejný program už nehraje žádnou roli. To, že máte podobný politický program, nevypovídá nic o tom, že budete spolupracovat.

Na rozdíl od vlastní politické strany, kde prostřednictvím místní a regionální organizace můžete nějak ovlivňovat diskuzi, priority a cíle členů uvnitř strany, do svého partnera nevidíte a nemáte žádnou možnost ovlivnit současné a už vůbec ne budoucí politické, programové ale i personální priority. Vy znáte pouze a jenom svého regionální kolegu předsedu politicky blízké stran a několik jeho blízkých kolegů zastupitelů, ale vzájemně si do střev ve stranách nevidíte. A v období před volbami a těsně po volbách jsou střeva každé politické strany velmi rozechvělá a velmi citlivá na všechno, co nemohou strávit.

Abyste mohli dobře a smysluplně koalovat, uzavírat předvolební spojenectví a budovat smysluplnou a silnou demokratickou opozici vůči oligarchovi, je k tomu potřeba pouze jedna věc. Musíte si navzájem věřit a důvěřovat si navzájem. Bez důvěry, pouze na základě podobného cíle antiBabiš a podobného programu se pohádáte a rozejdete dříve, než se stačíte k něčemu rozhoupat. Spolupráce je možná pouze tam, kde se partneři dlouhodobě znají, kde například vedle sebe seděli čtyři roky v zastupitelstvu obce nebo kraje a mají ověřeno, že na partnery je spolehnutí. Pro podzimní krajské volby nebo pro partnerství a společné kandidátky v senátních okrscích platí, že v žádném případě nepomůžou žádné veřejné výzvy, žádné dobré rady od stolu a žádné direktivy ze stranického ústředí. V demokratických stranách jsou příčetní politici a vědí, že takové celostátní direktivy nemají smysl a snad je ani nevnucují. Veřejnost by měla pochopit, že v jednom kraji bude prostě strana A se stranou B ochotně a úspěšně spolupracovat a v druhém kraji prostě jiskra mezi krajskými politiky nepřeskočila a strana A bude spolupracovat se stranou D a naopak strana B bude uzavírat koalice se stranou C. Tak to je, tak to bude a není nutné se nad tím rozčilovat, pohoršovat nebo na práci politiků někde na kraji nebo dokonce na komunální uplatňovat nějaká celostátní kritéria nebo měřítka. Znova zdůrazňuji, že celou dobu mluvím pouze o spolupráci demokratických stran.

Předvolební společné kandidátky a povolební koalice budou tam, kde se lokální a regionální lídři znají a vzájemně si důvěřují. Nejsem si jistý, že voliči chápou, že to není Fiala, Jurečka, Rakušan, Pekarová-Adamová a Bartoš, kdo staví kandidátky, ale lokální a regionální lídři v každém kraji. Čím dříve voliči pochopí, že umělé nadiktované partnerství shora nemá šanci přežít, ale že má smysl spolupracovat v každém kraji trochu s jiným demokratickým partnerem, tím lépe.

Autor je komunální politik ODS