Evropská levice selhala. Strany socialistů a sociálních demokratů nezachytily současný trend a pomalu se blíží neodvratnému konci.

K takovým výrokům přiměla tuzemské komentátory a politology těžká porážka, kterou utrpěla v parlamentních volbách také tuzemská sociální demokracie. Není nutné brát je příliš vážně, žádný konec levice se nekoná, naopak.

Panické výroky o likvidaci levice vycházejí z několika volebních výsledků v tomto roce. Zvláště krutá byla porážka Strany práce v Nizozemsku, socialistů ve Francii a také sociálních demokratů v Česku. Žádná z těchto stran, které byly v minulých desetiletích zvyklé vést vládu, nedostala ani osm procent hlasů.

K tomu se může přidat historicky špatný výsledek německých sociálních demokratů. Rakouští soudruzi unikli kolapsu jen těsně, přesto odcházejí do opozice. Přesto je výčet neúplný. Nečekaně dobrý výsledek přes 40 procent získali britští labouristé, nelze přehlédnout ani francouzský případ, kde bývalý socialistický ministr Emmanuel Macron založil novou stranu a rovnou se stal prezidentem.

Nakonec i v tom Německu proběhly volby ve velké spolkové zemi Dolní Sasko, kde se nově stala sociální demokracie nejsilnější stranou. O kolapsu je pak těžké mluvit, na druhé straně není těžké učinit jiný závěr. Evropská politika je v pohybu a nutí strany, aby se nějak změnily a reagovaly na to, co se děje. Pokud to dokážou strany z levice, pak se mohou stát lídry domácí politiky stejně tak dobře, jako někdo jiný.

Také Evropa vstoupila do období „globální nejistoty“. Mezinárodní konkurence likviduje pracovní místa v zastaralém průmyslu a vůbec ve všech málo produktivních odvětvích. Mnozí musí přijímat méně placená a nejistá místa, na která se tlačí přistěhovalci, ať už jde o migranty z třetího světa nebo z východní Evropy.

Této nejistoty dokážou využít zpravidla pravicové populistické strany, které překvapivě slibují, že zachrání Evropu před přílivem uprchlíků i nekontrolovanými toky světového kapitálu, hlavně však pomohou těm nejchudším, na které všichni, a hlavně levice, zapomněli. Vlastně to vypadá jako běžná výměna stráží. Jedna strana, tedy sociální demokracie, se zpronevěřila svému poslání, proto bude nahrazena jinou.

Celý problém je v jednom rozměru. Strany pravicových populistů, například známý triumvirát Alternativa pro Německo – Národní fronta ve Francii – Strana pro svobodu v Nizozemsku je v podezření, že úplně přesně nedodržuje pravidla liberální demokracie, jak se ustavila v poválečném vývoji západní Evropy. Jde mnohem spíše o strany vůdcovského typu, které vzývají národní jednotu a žádají posílení přímé demokracie.

Popsat přesně, v čem jsou nebezpečné pro zastupitelskou demokracii a ústavní práva každého občana, je jedním z úkolů dnešní doby. Ještě důležitějším úkolem však je nabídnout alternativu dosud tak úspěšným populistům. Dokázal to britský labourista Jeremy Corbyn i francouzský levicový liberál Emmanuel Macron, téměř se to v Rakousku podařilo technokratovi Christianu Kernovi.

Ve všech případech ovšem jde o začátek další cesty. Levice prožívá v mnoha zemích těžké časy, ve všech ovšem je nositelem naděje, že opět půjde spojit liberální demokracii se sociálně spravedlivou společností.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus