Není nic divného, když máme vládu bez důvěry a v demisi. Všichni přece pamatujeme, že premiér Jiří Rusnok tak vládl na přelomu let 2013 a 2014 přes půl roku, jeho předchůdce Mirek Topolánek v letech 2006 a 2007 čtyři měsíce.

Tento výrok pochází od jednoho z deníků koncernu Mafra a často se opakuje i jinde. Staré historie se přirozeně připomínají v časech, kdy již třetí polistopadový premiér Andrej Babiš rovněž nezískal důvěru. Na popsaném výroku je přesto něco podezřelého.

Neříká rozhodně žádnou nepravdu, obsahuje jen určitou nepřesnost, která mimo jiné ilustruje, jak se v kariéře premiérů, kteří nezískají důvěru, dosud málo orientujeme. Jejich politická epizoda má celkem čtyři milníky. Nejprve je člověk jmenován premiérem, ale pouze sestavuje vládu a nechává úřadovat svého předchůdce. To je ono proslulé období, kdy má země dva premiéry.

Pak prezident jmenuje nově sestavenou vládu. Tehdy premiér převezme Úřad vlády a nastoupí také noví ministři. Následuje neúspěšné hlasování o nedůvěře, vzápětí vláda podá demisi a prezident pověří premiéra, aby dále řídil zemi v demisi.

Znamená to tedy, že premiér vládne bez důvěry od okamžiku, kdy prezident jmenuje jeho kabinet, a po odmítnutí důvěry sněmovnou vládne zároveň bez důvěry a v demisi. Není to úplně triviální a z toho může vzniknout nedorozumění či nepřesnosti.

Proto je třeba zopakovat přesná čísla. Rusnok vládl, aniž měl důvěru, půl roku a sedm dní, bez důvěry a v demisi pět měsíců a deset dní. Topolánek byl během svého prvního období premiérem bez důvěry čtyři měsíce a pět dnů, bez důvěry a v demisi tři měsíce a šest dnů.

Babiš je proti svým předchůdcům na začátku. Koncem ledna bude teprve měsíc a půl vládnout bez důvěry a v demisi bude teprve čtrnáct dnů. Je však předem jisté, že přinejmenším tříměsíční délku Topolánkova období bude atakovat.

Z výroku novinářů z Mafry přesto stojí za větší pozornost něco jiného. Tím je snaha natáhnout lhůtu pro vládnutí v demisi, aby nikdo nezpochybňoval, že na pár měsíců v demisi má právo i současný premiér. A zároveň je pozoruhodná motivace takového výroku. Je třeba předem vyloučit kritiku, že se děje něco neobvyklého, co se nějak vymyká z běžných demokratických poměrů.

Jenže ve skutečnosti se něco neobvyklého a z normálních demokratických poměrů vymykajícího děje. V demokratické Evropě totiž není po druhé světové válce zvykem, aby premiér a ministři vládli bez důvěry. Česká ústava má zvláštnost, že to umožňuje. Člověk se může stát premiérem, nastoupit do úřadu a teprve během měsíce požádat sněmovnu o důvěru.

Tolik by se nestalo, kdyby se bez důvěry vládlo pouze měsíc. Pár dnů, ale opravdu jen pár dnů na instalaci ministrů před hlasováním ve sněmovně připouštějí i jiné ústavy. Přesto se nikde neotevírá prostor, aby premiér bez důvěry zůstal řadu měsíců.

U Topolánka se to dalo vysvětlit neobvyklým patem, kdy měly levice a pravice stejných sto poslaneckých hlasů. U Rusnoka existuje určitá omluva, že mezitím proběhly volby, které všechno zdržely. Dnes se však dá vláda sněmovnou odmítnutého premiéra vysvětlit pouze tím, že se něco podobného stalo už v minulosti. O erozi zastupitelské demokracie jde určitě.

Autor je komentátorem serveru Echo24.