2.3.2024 | Svátek má Anežka


POLITIKA: Hrozí nebezpečí post-ideologické tyranie?

14.1.2010

Podle čeho se rozhodují voliči? Podle jedné předvolební akce, nebo v důsledku dlouhodobé úvahy? Z mnoha průzkumů, a to nejen v České republice, ale i ve staré Evropě, vyplývá, že volič je v posledních letech velice znejistěn jak počínáním velkých politických stran, tak způsobem, jakým vedou kampaně.

To je důvod, proč v Evropě stále přibývá nerozhodnutých voličů: v některých zemích toto číslo dosáhlo až třiceti procent a u nás při posledních volbách se pohybovalo nad dvaceti procenty. Jenže, a v tom je ten problém, tito voliči nevolí už žádný politický směr, ale rozhodují se impulsivně, což otevírá velký prostor pro různé demagogy nebo to vede k patovým situacím po volbách.

Odborníci za takovéto situace hovoří o orientační krizi, kterou marketingové kampaně podle nich ale jenom prohlubují. Občané již ztratili pocit, že mají možnost ve volbách rozhodovat o politickém směru, protože praktická politika velkých stran se k sobě velmi přiblížila: liší se jen rétorikou, a nikoliv konkrétními činy. Na sliby se díky krizi brzy po volbách zapomene. K této změně došlo dle agentur někdy kolem zlomu tisíciletí. Voličům chybí v kampaních srozumitelná vize budoucnosti, jasný směr, kam se ubíráme.

Jakmile se ale voliči nemohou orientovat podle dlouhodobější perspektivy, tedy podle nějakého srozumitelného návrhu budoucnosti, rozhodují se zcela impulsivně podle momentálních reakcí na nějakého šikovného táborového či televizního řečníka. V tzv. vizionářském vakuu hrají vždy velkou roli subjektivní kritéria. Problém je, že k této zjednodušené orientaci dochází za situace, kdy se naše společnost nachází nejen v ekonomické, ale i v hodnotové krizi, která by od občanů měla vyžadovat změnu myšlení a osobní oběti. Vyžadovat ale po někom, aby jinak myslel a přinášel oběti, můžeme jen tehdy, když voliči řekneme, proč to chceme a co ho v budoucnu čeká. V okamžiku, kdy volič cítí, že politické strany něčeho takového nejsou schopné, že jsou samy bezradné, že se nám nabízejí podobnými či dokonce identickými recepty, jako se prodávají auta či prací prášky, volič tíhne vždy k tomu, že si vybere menší změnu, tedy starou jistotu. Jenže protože naopak krizové situace vyžadují větší změnu, volič se tak dostává do pasti: zakonzervované poměry znamenají vždy jen prohloubení krize. Taková situace vykazuje znaky selhání politiky jako takové.

Jaké problémy mají řešit politici a kdy musí mít znalosti odborníků přednost před stranickými aparáty, které tíhnou k populismu? To je otázka, o které má rozhodovat veřejné mínění. O této neustále balanci je mimo jiné demokracie, která je totalitní minulostí v postkomunistických zemích ještě víc ohrožená než ve staré Evropě. Jak napsal nedávno filozof práva Jiří Přibáň: Nejslabším článkem v současné české politice nejsou politické strany, ale veřejnost, která sice politické elity odsuzuje, ale fakticky je toleruje. Veřejné mínění tu ještě nemá žádnou sílu. Blížící se volby tento stav s největší pravděpodobností jen zmrazí, a proto nelze vyloučit i krajní nebezpečí návratu post-ideologické tyranie, napsal Přibáň. Na to bychom neměli zapomínat. Neutěšený stav politiky je největší výzvou pro voliče.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel