16.10.2019 | Svátek má Havel


POLITIKA: Hledání spasitele

30.4.2010

aneb Havlova nová strana proti stranictví

Na jedné z vydařených Jiránkových kreseb říká chápavý Freud lehce vystresovanému pacientovi: „Založil jste stranu a nemáte pro ni žádný program? Ale to je přece úplně normální.“ Václav Havel se podle všeho rozhodl jít na věc z opačného konce. Stranu nezaložil, ale seznámil nás s jejím programem. (Svět bez Zdeňka, MF Dnes, 23. 4. 2010).

V jednom ohledu je jeho text velice užitečný. Na malé ploše je v něm koncentrována řada dlouhodobých Havlových postojů, od výhrad k přemrštěné moci stran, která prohlubuje propast mezi politikou a občany, přes výzvu k hledání vzdělaného třicátníka coby naděje pro českou politiku, až po kritéria pro výběr příštího prezidenta: měl by jím být někdo, kdo nezískal vliv v žádné straně, ale přichází z občanského světa.

Havlovy názory stojí alespoň za krátkou reakci. Při vší kritičnosti nelze totiž zapomenout, že Václav Havel byl během sametového převratu vnímán drtivou většinou společnosti jako symbol skutečné – a nikoli jen předstírané – změny. Jeho volba do čela státu byla tehdy nezpochybnitelnou zárukou, že komunistický režim definitivně skončil. Být symbolem takovéto historické změny je jistě velkou ctí, a Havlovi se jí dostalo zcela po právu.

Václav Havel se ale nespokojil s vysoce čestnou rolí živého symbolu, a navzdory nulovým zkušenostem si začal počínat jako povolaný tvůrce vzorové demokracie, od níž se jednoho dne bude učit celý svět. Německý sociolog Sigmund Neumann konstatoval již roku 1932, že v jeho zemi každá nová skupina spatřuje nejlepší důkaz své legitimity a nejspolehlivější záruku své přitažlivosti pro masy v jasném zdůraznění, že není „strana“, ale „hnutí“; prezident Havel o šedesát let později patrně vůbec netušil, jak zastaralé a neúčinné recepty vlastně nabízí.

Podobně si také nejspíš dodnes neuvědomil, nakolik se sám přičinil o prohlubování „propasti mezi občany a politikou“, třebas právě striktním oddělováním politických stran a „občanského světa“, jako by angažmá v politické straně nebylo jasným výrazem občanské zodpovědnosti.

Nesmyslnou bariéru mezi politikou a obcí se pokusil vytvořit ihned po pádu komunistického režimu, ještě za časů Občanského fóra, jehož vedení okatě nestálo o žádné členy a regionům různými formami vzkazovalo: my vás nebudeme nijak řídit a vy nás nebudete nijak kontrolovat. Byl to přirozeně neudržitelný stav a po necelém roce skončil „revolucí okresů“ a kompletní výměnou vedení.

Osobnosti versus strany

Pro zdar zastupitelské demokracie je bezpodmínečně nutné, aby lidé nežili ve vzájemné izolaci, tedy aby se znali, dovedli si naslouchat a uměli mezi sebou vybrat důvěryhodné reprezentanty. Nechtějí-li se při volbách vzájemně připravovat o hlasy, musejí se dohodnout na společných kandidátech a ty pak loajálně podpořit. Politická strana nepotřebuje geniální program ani bezchybného vůdce, potřebuje však početné členstvo, které vytváří zpětnou vazbu a dokáže opotřebované politiky včas vyměnit.

Právě angažmá v politické straně bylo ovšem pro Havla vždy něčím podezřelým (ani pro svou novou virtuální stranu ostatně žádné členstvo evidentně nepotřebuje; stačí mu právě program a vůdce) a v schopnosti členstva shodnout se na společném postupu viděl jakési spolčení, jehož cílem je poškodit obec.

Jeho první pokus o stranu tvořenou pouze vedením skončil sice v říjnu 1990 nezdarem, Havel se však nadále snažil upřednostnit „osobnosti“ před stranami, a o několik měsíců později (Letní přemítání, 1991) představil volební systém, který by umožnil volit v jediném obvodě zároveň Jiřího Dienstbiera, Vladimíra Dlouhého, Václava Klause a Josefa Luxe. „My bychom rádi viděli v parlamentu všechny tyto čtyři pány,“ říkal tehdy jakoby i jménem svých čtenářů. Zcela samozřejmě tehdy předpokládal, že ani uvědomělí občané (kteří si dokonce koupí jeho knihu) se v žádné straně angažovat nebudou, protože si chtějí udržet jistý odstup. Jenže právě tento odstup stojí na počátku oné propasti mezi obcí a politikou, kterou dnes tak tíživě pociťujeme.

Pozoruhodný byl ovšem samotný výběr Havlových kandidátů. Kvalifikací všech „čtyř pánů“ (a nakonec i později doporučované Petry Buzkové, Stanislava Grosse či Vladimíra Mlynáře) bylo tehdy vlastně jen to, že jsme je znali z obrazovky. Tedy: s žádnou stranou si nezadávejte a večer si pusťte televizi. Touto nenáročnou radou jsme se vědomě či nevědomě řídili dvacet let a výsledek je na naší politické scéně až běda patrný.

Rozklad státu

Havel rovněž nikdy nebyl schopen postřehnout, že nebezpečím pro stát nejsou samy politické strany, ale pouze strany, které nejsou ochotny převzít za stát na jasně vymezenou dobu plnou odpovědnost. Pokud politický systém žádnou stranu k převzetí takové odpovědnosti nenutí, vede to k rozkladu státu na stranickou politiku: strany pak státu neslouží, ale pouze se na něm přiživují. Stát tedy není ohrožen těmi, kdo se dokáží ještě před volbami dohodnout na společném programu, ale spíše těmi, kteří nedovedou odolat pokušení vytvořit nějakou vlastní stranu, která se pak spolu s dalšími podělí o stát jako o ulovenou kořist.

Václav Havel vystupoval sice vždy jako kritik politického stranictví, paradoxně se však po celé roky podílel na vytváření nových a nových stran. Po volbě Václava Klause do čela OF se pokusil Občanské fórum rozbít, výrazně však při tom neuspěl; regiony zůstaly loajální k řádně zvolenému předsedovi, takže Havel dosáhl pouze přejmenování OF na ODS. Po mrtvě narozeném Občanském hnutí podporoval ještě Unii svobody, Naději, Evropské demokraty, Stranu zelených, vesměs uskupení s minimem členů, jejichž voliči chtějí od politické strany jedno jediné: aby ji pokud možno neznali, a mohli se tak na nějakou dobu oddat příjemným iluzím.

Občanské fórum vděčilo za relativní početnost svého členstva výjimečné době, v níž vzniklo. V podobě ODS je zde dodnes. Strana je oslabena několikerým štěpením (potažmo neustálými odchody zakladatelů „jiných, lepších stran“: OH 1991, DEU 1993, US 1998, ED 2002, SSO 2009) a neblaze poznamenána dlouhým pobytem u moci, přirozeně bez vědomí plné odpovědnosti; za těch dvacet let byla dohromady jen čtyři a půl roku v čisté opozici. Zdrojem iluzí se může stát jen sotva. Právě proto je ale stále reformovatelnější nežli všechny Strany-Naděje, které nemohou pomalu sbírat zkušenosti a učit se pro příště z vlastních chyb, neboť v jejich případě žádné „příště“ neexistuje.

Havlova výzva k pátrání po vzdělaném a důvěryhodném pětatřicátníkovi, který jednoho dne představí program té konečně správné strany, není než novou snahou o hledání spasitele. Osobně nepovažuji za užitečné věnovat takovému hledání další a další volební období. Nehledejme spasitele státu, ale důvěryhodného kandidáta do místního zastupitelstva a schopného starostu pro svou obec. Z některých se pak mohou stát dobří hejtmani nebo poslanci, ale politik musí přijít odněkud, kde jej všichni znají.

Zdejší poměry se však rozhodně nezlepší, pokud se naše hlasy budou drolit volbou většího počtu stran, ale pouze bude-li se v politických stranách angažovat větší počet lidí.

Autor je člen ODS



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.