21.10.2019 | Svátek má Brigita


POLITIKA: Gruzie do NATO nepatří

23.8.2008

V americkém filmu Temný rytíř vystupuje znovu Batman jako mocný ochránce dobrých lidí před zlem a zločinem. Je ale nějaký jiný, než jak jsme ho dosud znali. Občas působí téměř tragikomicky. Zasahuje se svou velkou silou a úžasnými prostředky na různých místech zeměkoule, ale nakonec se vždy ukáže, že je pokaždé tak trochu na nesprávném místě v nesprávný čas. Soupeř je příliš nevypočitatelný a nepolapitelný, Batman je opakovaně příliš těžkopádný a nechápající.

Jako by si tvůrci filmu pohrávali s metaforou současného vystupování USA ve světě.

Gruzie je takový poslední výbuch amerického Batmana. Země, ve které mají Spojené státy 140 vojenských poradců, kde vycvičily 5000 gruzínských vojáků, kde rozvinuly ohromnou zpravodajskou aktivitu, a tím pádem nutně nesou jistou odpovědnost za její kroky, se nechala vlákat do osudové pasti. I ten celkem podařený americký film ukazuje, že je ošidné dělat příliš jednoduché a rychlé úsudky nad tím, jak je rozloženo dobro a zlo ve světě. A to přesně, zdá se mi, děláme dnes v případě rusko-gruzínského konfliktu.

Opakovaně slyším, že v Gruzii jsme svědky střetnutí našeho demokratického světa s ruským imperialismem. My jsme samozřejmě na té správné straně po boku prezidenta Saakašviliho. Podobná legenda, jako kdybychom říkali, že druhá světová válka byla soubojem demokracie s nacistickou totalitou a my jsme v ní byli na té správné straně Josifa Vissarionoviče Stalina.

Gruzie je překrásná země a našel jsem tam řadu skvělých přátel. Ale obávám se, že k demokracii má dnes daleko. Před deseti měsíci tam bylo stanné právo. Protože leccos nechceme vidět, tak současnému prezidentovi odpouštíme všechno. Odpouštíme mu, že zatýká opozici, podvádí ve volbách, nasazuje roubík médiím. Neptáme se ho na záhadná úmrtí jeho spolupracovníků. Nechceme vidět, že pořádá zásadní projev pod obrovskou Stalinovou sochou v Gorach. Nevšímáme si toho, že jeho žena Sandra v rozhovoru pro holandský magazín klidně řekne, že její muž chce vést svou zemi podle velkého vzoru svých předchůdců Stalina a Beriji.

Ano, boj o Jižní Osetii je boj o území, které kdysi Stalin daroval Gruzii. Místo, aby se po rozpadu Sovětského svazu začalo o těchto věcech mluvit, tak už před léty zaznělo z úst Zviada Gamsachurdii, že na území Gruzie žijí jen a pouze Gruzínci. A na tento gruzínský nacionalismus Saakašvili vědomě a zřetelně navazuje. Stalinův odkaz je nám nade vše. A našim vládním politikům zřejmě nevadí kult Stalina a kult síly všude kolem, kam se člověk vrtne.

Proč nás někdy média nezavedou do Stalinova muzea v Gorach, kde zní stále Stalinův hlas, díváme se na Stalinovu masku a všichni návštěvníci dojatě pláčou?

Pan Vondra mi na to namítá, že v Rusku je přece to samé. No, pane Vondro, ale to je taky důvod, proč Rusko nezveme do NATO.

Naše současná politika, to je možná způsob, jak NATO definitivně zabít. My jsme dnes schopni do Severoatlantické aliance pozvat kohokoliv. Klidně mluvíme o tom, že tam pozveme Albánii, Makedonii, Gruzii. Úplně se zapomnělo na to, že když my jsme do NATO přicházeli, tak se připomínalo, jak je důležité, aby do aliance vstupovaly země, které jsou ekonomicky a politicky konsolidované, ve kterých fungují pravidla parlamentní demokracie a berou se vážně demokratické hodnoty. Ukazuje se, že nejlépe se spolupracuje se zeměmi, které jsou naopak vzdáleny našemu pojetí demokratické správy území. V Kosovu mohou USA budovat vojenské základny a nové Guantanámo, aniž by k tomu potřebovaly jakoukoli mezistátní smlouvu. Prostě se domluví s Hasimem Thaci, který se na to nepotřebuje nikoho ptát. Podobným partnerem mohl být Mušaraf v Pákistánu, dokud nepadl.

Doufám, že Gruzie je poslední fiasko téhle politiky George Bushe a Richarda Cheneyho a že Spojené státy budou schopny změny. Tak jak to ve známém prohlášení požaduje skupina amerických osobností, jako je M. Albrightová, Z. Brzezinski a řada amerických generálů. Tak jak to požaduje ve své nové knize The Postamerican World Fareed Zakaria. Všichni ti, kteří dnes ve Spojených státech konstatují naprostou disfunkčnost americké politiky, která po roce 2001 díky své preemptivní strategii, strategii preventivních válek jde od jednoho neúspěchu k druhému. Zakaria píše, že současná americká politika je politikou úzkých parciálních zájmů, která vůbec neodpovídá skutečným zájmům USA a globální situaci ve světě.

To si opravdu někdo myslí, že instalováním radarů, antiraket a raket Patriot tady v prostoru střední Evropy budeme bezpečnější? Copak není jasné, že na tyhle kroky přijde podobná odpověď z druhé strany? Že situace už v téhle chvíli houstne, zvyšuje se nedůvěra, stejně jako se zvyšují investice do zbraní. Nevím, jakou další tragedii potřebujeme ještě zažít, abychom se přesvědčili o tom, jakou hrubou chybou bylo opustit cestu kontroly zbrojení a odzbrojování, které byla prokazatelně úspěšná a která jediná dávala šanci vytvářet bezpečnější poměry ve světě.

Když se teď hovoří o čtyřicátém výročí roku 1968, tak mne napadá, že jen bezduchý způsob televizního a rozhlasového vzpomínání, klipový a chaotický, nám dovoluje přehlédnout, že naše současná politika znovu opakuje cestu husákovského realismu - tj. že si hledáme ve světě toho nejsilnějšího protektora.

Pro mne je na roku 1968 nejcennější vzedmutí občanské iniciativy a to, že lidé nechtěli být pasivními. Období ještě do března 1969 mi připadá jako jedno z nejpozoruhodnějších v našich dějinách. Tehdy jsme zažili nejsilnější pocit pospolitosti, sjednocení, byla napsána a řečena spousta zajímavých věcí, bylo to období úžasného intelektuálního kvasu. Dodnes si kladu otázku, jestli páteř národa pak opravdu zlomily jen sovětské tanky a do jaké míry jsou viníky domácí kolaboranti. Nevím, jestli hlavním zlem byly tehdy opravdu sovětské tanky. Hlavní vina patří podle mě právě onomu husákovskému realismu, který se utekl pod křídla sovětského protektora a pomohl zlomit národu páteř.

Když hledám, co navazuje na tehdejší vlnu občanství, tak ji nejspíš vidím v těch čtyřech stech tisících podpisů, které odmítají umístění americké základny v České republice. To jsou ti, kteří odmítají přijmout, že nemáme právo na vlastní názor a rozhodování, tvrdí, že jsme příliš malí a bezvýznamní, a proto některé věci dělat proto „musíme“, protože jsou za nimi „velké zájmy“. Proto údajně musíme uznat Kosovo, musíme se tvářit, že nevíme, kdo je Saakašvili, musíme podporovat Gruzii a Albánii do NATO, musíme se smířit s tím, že tu budeme mít protiraketovou základnu. Nakonec se už nebudeme ani ptát, proč. Stejně na debatě o radaru je vidět, že vám nikdo pravdu říct nehodlá.

Zní to trochu chmurně. Ale ani Temný rytíř nekončí moc vesele. Přál bych si, aby tento svět skončil lépe než film, v němž v našem světě zdání padouch jakoby prohrává, ale ve skutečnosti vlastně vítězí.

stínový ministr zahraničí ČSSD



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.