Pravice utrpěla ve volbách druhou těžkou porážku po sobě. Teď se objevila šance, že příště už to může být lepší. Vznik Demokratického bloku ve sněmovně není nějakým významným předělem.

Neznamená to snad, že se roztříštěné pravicové strany dávají dohromady a že tu vznikne mocný lídr jedné části politického spektra jako dříve byla ODS. Také nejspíš není konec vnitřním sporům mezi různými politiky, kteří se opravdu nemají rádi. Přesto se stalo něco důležitého. Představitelé pravice si uvědomili reálnou situaci a začali se podle toho chovat.

V minulých volbách získaly tři strany, TOP 09 včetně Starostů, ODS a lidovci celkem 27 procent hlasů a 56 poslaneckých mandátů. Zdaleka nešlo o jednolitou skupinu, protože lidovci šli do vlády, TOP 09 a občanští demokraté překonávali kocovinu z vládnutí a přetahovali se o bezvýznamný primát nejsilnější pravicové strany.

Šéf TOP 09 Miroslav Kalousek byl čtyři roky terčem kontinuální nepřátelské kampaně nejvlivnější vládní strany ANO a Starostové se proto od něho snažili distancovat, protože ve funkci šéfů samospráv s vládou spolupracovat museli.

Čtyři roky strany přežily, i když se jedna z nich rozdělila na dvě části. Ve volbách získaly 28 procent hlasů, tedy o procento víc než minule, naopak mají o osm mandátů méně. Není to nic skvělého, aspoň však vědí, co je mohlo napadnout už dávno.

Přes všechny osobní, zájmové i ideové rozbroje už vědí, že patří k sobě. Mohou tedy hrát ve sněmovně důstojnou opozici, a jak je známo, pokud budou tuto roli hrát dobře a pokud dominantní vládní strana, kterou bude nade vší pochybnost hnutí ANO, udělá nějaké chyby, může pravice vyhrát příští volby.

Tak dalekosáhlé úvahy vzbuzuje v českém prostředí jenom zjištění, že se pod tlakem okolností dohodne několik politiků na společném postupu. Připomíná to historii z roku 1998, kdy v opozici proti opoziční smlouvě sociálních a občanských demokratů vznikla čtyřkoalice v čele s lidovci a dnes již zapomenutou Unií svobody. Měla tehdy jen 34 poslanců, po tři roky však dokázala hrát rovnocennou partii se dvěma stranami, které si tehdy chtěly bez dohledu veřejnosti rozparcelovat moc.

Zdánlivě není nic méně podobného časům opoziční smlouvy než současná situace. Dohoda hnutí ANO s Tomiem Okamurou na obsazení sněmovny se nedá ani v nejmenším přirovnávat k promyšlenému paktu dvou nejsilnějších vah polistopadové politiky, tedy Miloše Zemana a Václava Klause. Volební vítěz Andrej Babiš také může na rozdíl od svých předchůdců spoléhat na podporu prezidenta.

Ve skutečnosti mají obě epochy jeden společný rozměr. Čtyřkoalice z roku 1998 vznikla jako protiváha opoziční smlouvy a jenom svým vznikem vytvořila politický prostor, který umožňoval otevřenou politickou diskusi.

Při současném výsledku voleb se zdálo předem, že nic jako standardní koalice a opozice ani vzniknout nemůže, že všechny malé strany mohou hrát maximálně nějaký part v orchestru dirigovaném suverénním volebním vítězem. Teď se zdá, že demokratická debata dvou rovnocenných soupeřů, Demokratického bloku a hnutí ANO včetně jeho spojenců, může přece jen fungovat.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus