25.9.2021 | Svátek má Zlata


POLITIKA: Co má společného Trump, Putin a třeba Babiš?

23.7.2016

Asi se všichni shodneme, že svět se nyní nějak zrychleně mění. Najednou řešení přinášená tradičními stranami v konceptu pravolevého nebo, chcete-li, liberálně-sociálního konceptu nejsou veřejností přijímána a místo nich nastupují noví, jinak definovaní politici.

Většinou se jim říká populisté a jsou odmítání buď jako pravicoví extremisté mimo systém (Marie le Pen, Farage nebo třeba Tea Party a následně Trump v USA), nebo jako levicoví politici (např. v mírnější formě Fico, Corbyn, v ostřejší podobě pak Putin). Všichni výše jmenovaní a mnozí další (Kaczyňski, Orbán, Haider a Strache, Wilders, ....) mají něco společné a je zcela jedno, jestli jsou řazeni na levý nebo pravý okraj politického spektra.

Také nás se dotkla podobná nákaza. V soft podobě u nás nejprve existovaly Věci veřejné a nyní se moci uchopilo ekonomické impérium Andreje Babiše. To, co je všechny spojuje, je nabídka jednoduchých a chytlavých řešení čehokoliv. V této dekádě prostě ve vyspělém světě vzrůstá nechuť, nespokojenost nebo nezájem o tradiční politické strany a roste zájem o ty, kteří nabízejí srozumitelné téma a řešení. Takhle vzniklo hnutí ministra Babiše. Je jedno, jestli takové hnutí nabízí realistické nástroje nebo pouze mediální přeludy. Tematicky se německá AfD, Putinovo Jednotné Rusko a ANO zatím liší, ovšem vnitřní strukturou, vůdcovským syndromem a mechanismy řízení se jedná o stejná uskupení.

Proč tedy mainstreamoví politici vyklízejí pole, nejsou schopni oslovit voliče, nabídnout realistická řešení konkrétních problémů, konkrétních společenských témat? Protože se politická elita ve vyspělých zemích dostala do pasti, kterou si postupně okolo sebe buduje. Jeden pilíř této pasti se jmenuje politická korektnost, která nedovoluje popisovat realitu tak, jaká skutečně je, ale opisovat ji, vyhýbat se některým problémům a dokonce některá témata zcela popírat, jako by neexistovala. Cílem není problém popsat a řešit, ale cílem je nerozhněvat si hlavní media, která udávají tón společenské diskuze a která kohokoliv mohou prakticky kdykoliv obvinit z čehokoliv. Z rasismu, xenofobie, sexismu, netolerantnosti, zpátečnictví. Stačí, abyste třeba publikovali statistiku trestných činů páchaných jednotlivými etniky žijícími v městě. Prostě se ve vyspělém světě již nesmí vyslovit, že většinu pouličních trestných činů páchají občané málo ukotvení ve společnosti, s nízkým sociálním statusem, z menšinového etnika. Je jedno, jestli se jedná o Romy v Ostravě nebo dejme tomu Marokánce v Lyonu, Pákistánce v Manchesteru nebo Afroameričany v Baton Rouge a Mexičany v Dallasu.

Druhý pilíř společenské pasti, ve které vězíme, se jmenuje nesrozumitelnost, složitost, neakceschopnost. Naše vyspělá společnost si okolo sebe vytvořila v touze stále něco zlepšovat, vylepšovat a polepšovat strašně složité mechanismy rozhodování, které neustále vyvažují skutečné nebo domnělé zájmy a potřeby jednotlivých skupin obyvatel. Zkuste někomu vysvětlit, jak se ve městě rozhoduje o opravě chodníku, kdo všechno se na rozhodnutí podílí, jaké komise se k tomu musí (mají) vyjádřit. Zákon o zadávání veřejných zakázek je dobrý příklad, jak dobrá myšlenka dláždí cestu do pekla. Ale podobně jsme na tom s povolením jakékoli výstavby, protože stavební zákon vlastně neumožní jednoznačně rozhodnout a vždy je možné se odvolat, dovolat a protestovat.

Zkušený politik na skutečné problémy, skutečné výzvy a skutečné otázky reaguje vyhýbavě. Ví, že stejně není schopen zajistit opravu chodníku včetně výměny polosuchých a přestárlých stromů v ulici, protože se proti němu zvedne populisticky motivovaný odpor. Takže řeší problém, které buď neexistuje, nebo je zcela bagatelní. Na komunální úrovni vydá jasné prohlášení o sekání trávníků v parku. Na globální úrovni tento paradox reprezentuje skutečně rázná odpověď Evropské komise na výsledky referenda v Británii vydáním regulace o přípustném množství zplodin v traktorech, buldozerech a zahradních sekačkách.

Ti všichni populisté, ti všichni nesystémoví politici, kteří nyní v mnoha zemích rostou jako houby po dešti, jsou vlastně pouze a jenom reakcí na neschopnost současných vůdců. Podle své nátury a podle svého přesvědčení noví politici kritizují současný establishment zprava nebo zleva a nabízejí někdy naivní, jindy více realistická řešení. Chce-li stávající liberálně demokratická euroamerická společnost přežít, musí být schopna reagovat. Již nestačí nabídnout zářivý úsměv a heslo „Yes we can“, ale nejprve odvalit ty dva balvany, které jsme si v duchu naší moderní a vyspělé společnosti sami na sebe navalili.

Je nutné znovu jasně pojmenovat zlo a dobro. Jasně vymezit, co je správné a co je špatné, nepřípustné, nevhodné nebo nedovolené. Není žádný důvod, aby naše historická judeo-křesťanská společnost jakkoliv ustupovala ze svých zvyků a práv. Prostě slavíme Velikonoce, Vánoce nebo se třeba opalujeme v plavkách a jíme vepřové maso. Toto je normální a není žádný důvod to měnit.

Budoucí lídři musí opustit slovník vyvažování a jednoznačně se postavit na stranu dobra a proti zlu. Ptal se snad sv. Jiří – drakobijec - zelených, jestli nedojde k poškození prostředí? Příkladem může být Churchill v roce 1938, kdy také řekl jednoznačně veřejnosti, že bude válka a že to bude bolet. Tehdy mu nikdo nevěřil a nikdo ho neposlouchal a představoval zcela okrajový proud britské politiky. Za dva roky vedl válečný kabinet. Dneska jsme ve válce s Islámským státem. Buď budeme v duchu otevřenosti a vstřícnosti ustupovat požadavkům a potřebám zblblých fanatiků a jejich ochránců. Potom se ale musíme stále častěji bránit se fanatickým teroristickým útokům. Nebo Islámský stát zničíme včetně jeho ekonomické základny. Válka i IS bude stát peníze a i lidské oběti nejen v Iráku, ale i v severní Africe nebo možná i v Indonésii.

Budoucí politik musí rozhodování zjednodušit a učinit pochopitelným pro většinu obyvatel. Zatím marně čekám, kdy někdo vysvětlí Evropské komisi nebo u nás Jiřímu Dienstbierovi a dalším, že regulacemi, nařízeními a pravidly nejde dosáhnout zlepšení. Na ženy nemohou být kvóty, možná tak na poslušné kvočny. Těch nesmyslných pravidel, která stát direktivně a otravně stanovuje místo toho, aby se na řešení dohodli místní občané nebo aby se rozhodl majitel, provozovatel zařízení. Jako by najednou zmizel ze společnosti zdravý lidský rozum a všechno musí být regulováno v paragrafech.

Až začnou politici reagovat na jasné a skutečně aktuální problémy a budou přinášet řešení, získají znova důvěru veřejnosti. Pokud to neudělají politici reprezentující zaběhané politické strany ať již v Česku nebo kdekoliv ve vyspělém světě, budou vládnout populisté. Dříve nebo později se s naprosto železnou pravidelností každý populista dostane na dráhu k postupnému, stále většímu uzurpování moci. Na konci vládne diktátor, který si buduje svoje politické nebo, v měkčí formě, ekonomické impérium. Putin začínal jako demokratický politik a v Rusku byl více méně normální politický systém. V Turecku je do týdne po vojenském puči více než 50 tisíc lidí obviněno a perzekuováno, Orbán manipuluje s ústavou země, aby opozici omezil přístup k mediím. Každý další populistický autokrat se vydá stejným směrem. V malém Česku to předvádí Babiš, který posiluje z pozice ministra financí svoje ekonomické impérium.

To je svět, ve kterém nechci žít.

Autor je komunální politik ODS








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.