23.2.2024 | Svátek má Svatopluk


POLITIKA: Cikáni už nejdou do nebe. Kanada nám dala ´hausarest´*

23.7.2009

Doba prchá jak splašená mrcha. Než jsem napsal třetí pokračování, události gradovaly. Kanada nám zavedla víza a tím nás automaticky veřejně vyřadila ze seznamu svobodných demokratických států. To mne namíchlo tak, že jsem uvažoval, že psát pokračování nemá smysl. Jenže "nasrání není program".

No a pak mne i článek kolegy Adlera Češi křičí, chyťte zloděje nadzvedl tak, že jsem pokračoval. Pokud známý (česko)kanadský novinář, kolega Adler, "odešlý" v sedmdesátých letech vůbec evidentně nechápe, o co jde, nebudou to chápat zřejmě ani jiní. A navíc ani mladá generace mnohdy netuší, o co jde a jak to vzniklo. (Kanadští Romové: Východní Evropa je jako nacistické Německo)

Jo. A Kanaďani ať si pro mne za mne strčí ty svý víza do …. Tohle udělat spojenci v NATO, a tedy ve i válce (Afghánistan, Irák atd.)? To jsme spojenci? Anebo jen "kanonenfutr"?!

Takže pokračuji:

Zásadní změnou v soužití československých Cikánů a majority byla německá okupace a téměř úplné vyvraždění všech našich Cikánů. Podle odhadů se po nacistickém vraždění vrátilo do země jen cca 3000 Cikánů. Obludné vyvražďování a ona apokalyptická noc smrti z 2. na 3. srpna 1944 - tj. vyvraždění tzv. "cikánského tábora" v koncentračním táboře Osvětim - Březinka naprosto změnilo tuto středoevropskou populaci. S prostředím sžití Cikáni Čech a Moravy - byť to bylo diskutabilní soužití - prakticky zmizeli. Přežilo jich jen pár. Nahradili je Cikáni nově přišlí.

Mimo jiné, pokud jsou správná uváděná čísla, že v roce 1946 bylo na území ČSR cca 110 000 Cikánů (opakuji, že v té době oficielně žádní Romové nebyli), na území ČR jich bylo cca 600 až 1000! Mimo jiné není poněkud jasné, jak je možné, že odhadované počty Cikánů-Romů v ČSSR byly v letech 1965-68 kolem čísla 500 000. Čistou matematikou dojdeme k tomu, že každý romský pár - tedy 55 000 dvojic - by musel mít za 20 let cca 10 potomků, ovšem nikdo by v té době nesměl zemřít! Takže buď nebyly dodržovány zákony a cikánské dívky otěhotňovaly daleko před patnáctým rokem věku, anebo by v těch drátech kolem republiky musela být někde díra.

Dnes démonizovaný zákrok, kvůli kterému byli Cikáni nuceni zanechat kočovného života, přinesl nejen osobní tragedie majitelů koní a vozů, ale změnil i celou populaci. (Na Slovensku se to týkalo menšiny, většina i tehdy žila v cikánských osadách na sociální a životní úrovni středověku.) Podíváme-li se na věc bez předsudků, měl tento drastický a nezákonný postup nakonec výrazně kladný vliv na velkou část cikánské populace. V kombinaci se zákonem, který trestáním "příživy" vlastně nařídil nucenou pracovní povinnost a donutil státní podniky tyto lidi přijímat bez ohledu na jejich kvalifikaci, vtáhl tuto populaci prvně dovnitř, do moderní společnosti. Zastánci multi-kulti - tehdy tvrdící, že všechny "přírodní národy" jsou něčím daleko lepším než hnusní běloši - už tehdy sice řvali, ale výsledek byl jasný. Zlepšil se výrazně zdravotní stav minority. Zlepšila se hygiena. Snížila se kojenecká úmrtnost. Zvýšil se průměrný věk dožití. Nedemokratickou cestou se tak dosáhlo výrazného pokroku.

Do pracovního procesu doslova nahnaní lidé se však začali pod tlakem přizpůsobovat moderní společnosti. Většina do té doby negramotných Cikánů se naučila číst a psát, hlavně jejich děti. Usídlení v bytech se učili běžné hygienické návyky - do té doby mnozí nikdy neviděli záchod, o splachovacím ani nemluvě. Zpočátku bylo devastování přidělených bytů trestáno bez ohledu na to, zda to udělal Čech a nebo Cikán.

V továrnách pracovali usídlenci nejen jako pomocní dělníci, ale i jako jeřábníci, topiči, ještěrkáři atd. Tato zdánlivá idyla byla podporována oficiální propagandou líčící úspěchy "nového socialistického člověka". A nesmí se zapomínat ani na to, že pomocní dělníci brali často větší platy než jejich nadřízení a kvalifikované síly. Cikány jako zaměstnance potřebovaly velké průmyslové komplexy. Pro ilustraci a odlehčení jen z paměti ocituji jeden z kolujících písemných vtipů v roce cca 1965. Bylo to ve formě dopisu zaměstnavateli v jazyce, kterým mluvila převážná část cikánského obyvatelstva:

Výpovědník z vaší robota!
Serem taký robota! Idzem baňovat do Ostravy! Tuná robíš od sĺnko vidíš do sĺnko nevidíš a zarobíš dákých dvetisíc korún. Za taký peníz móže robiť dáký blbý inžinier ne poriadný Cigán…

Takže: po cikánských pracovních byla poptávka, jejich platy byly většinou dosti vysoké, přednostně jim byly přidělovány byty. Mládež povinně chodila do učení - zedník, horník, krmič atd. Ideál - socialistický Cikán - byl na dohled. Alespoň to tak vypadalo. Jenže tvrdá komunistická diktatura se pomalu rozkládala.

Hlavní přelom nastal ve slavném roce 1968. Cikánská inteligence a její sympatizanti založili Svaz Cikánů-Romů. Od této doby se ve spojení s Cikány začalo hovořit také o Romech.

Normalizace dala tomuto směru zásadní ránu. Byla zaražena jakákoliv svépomocná emancipace Cikánů-Romů. Svazu byla znemožněna činnost. Falešná je představa, že problémy s romským etnikem a problémy romského etnika začaly až po roce 1989. Normalizační zákony využili rychle ti Cikáni-Romové, pro které se už tehdy stala "výroba dětí" zdrojem příjmů. Přídavky na děti byly tak vysoké, že postačovaly s fiktivním zaměstnáním alespoň jednoho člena rodiny k slušné životní úrovni. Takže výsledkem bylo, že takzvané Husákovy děti byly ze značné části děti cikánské.

Morálka a kultura práce v době normalizace rychle upadla. To nemohlo nepostihnout hlavně ty, kteří se teprve v první nebo druhé generaci učili pracovním návykům moderní společnosti. Zásadou dne se stala tato dvě hesla:
"My předstíráme práci, vláda předstírá, že nás platí."
"Kdo nekrade, okrádá rodinu."

Cikáni-Romové si k tomu přidali brzo další heslo: "Když jsi chytrý a silně řveš, jsi prakticky beztrestný."

Strana a vláda potřebovaly udržet v zemi klid. Jinak by je Moskva vystřídala někým jiným. Takže k slavnému Štrougalovu sloganu "Hlavně, aby se nenasrali horníci" se v praxi přidalo: "Hlavně, ať Cikáni veřejně nedělají bordel."

Vypukla doba, kdy se do českých měst stěhovaly celé rodiny a klany ze Slovenska. Z česky mluvících Cikánů-Romů se postupně stala menšina v menšině. Příchozí Romové, pokud nedostali od zaměstnavatele anebo národního výboru ihned byt, se do nějakého prázdného bytu prostě "nabourali". (Nepřipomíná vám to něco? Squat Milada a podobně?)

Prázdné byty byly většinou ve starých a zchátralých částech měst ve starých domech s byty 4. kategorie, takže to nikoho moc nebolelo. I když je pravda, že v té době byla na každém státním domě opadaná omítka, okna bez nátěrů a v Praze muselo být nad chodníky dřevěné lešení, aby se tam dalo chodit a nezabil vás kus omítky nebo cihla padající shora. Díky přirozenému sdružovacímu stylu života se Cikáni-Romové rychle zabydleli v některých částech měst. "Bílé" obyvatelstvo odtamtud většinou rychle zmizelo. Takže z částí Smíchova, starých Vysočan, Nuslí, ale z i částí Prostějova, Ústí atd. se stal romská ghetta. Už někdy v roce 1975-1980 a ne, jak plácá Uhl a další aktivisté, že "až pod vlivem nelidského kapitalismu". A protože vše bylo všech, domy byly v socialistickém vlastnictví, nikdo do domů obsazených Cikány-Romy neinvestoval. Nemělo to žádný smysl. Domy a byty byly prvně "vybydlovány". Tedy totálně ničeny.

Noví obyvatelé bytů, Cikáni-Romové, navíc zjistili, že "nabourání se" do bytu a jeho obsazení je prakticky beztrestné. VB přišla, podívala se a odešla. Soudružky na byťáku se proti agresivním novým "nájemníkům" netroufly ani mektnout. Cikánští kolegové v práci se smáli: "Poslali tam rozeřvanou Eržiku a ještě jim rádi dali ´degret´." Právně se to vyřešilo tzv. "dočasným přístřeším". A pak hned následoval další nájezd nových Cikánů a obsazení dalších bytů a tak pořád dál.

V případě silnějšího tlaku "úřadů" na vyklizení neoprávněně obsazeného bytu byl "nájezd" větší skupiny za účasti dětí, kteří doslova vtrhli na "byťák". A uspořádali tam výstup plný urážek, ječení, agresivity, hysterických scén atd. Pokud ani to nepomohlo, byla oblíbená finta mladých Cikánek při příchodu "komise" do bytu sebrat velký nůž, do ruky malé dítě a ječet, že ho podřízne, když esenbáci nevypadnou. Vždycky vypadli. Soudruzi na ÚV nechtěli žádné potíže. (Kdyby zas náhodou někdo ječel, že to není pravda, byl jsem u toho několikrát za OPBH a svědci ještě žijí.) Naproti tomu, kdyby toto udělal kdokoliv, kdo by vypadal "bíle", ihned by byl "řešen" orgány VB a soud by ho neminul. Připomínám, že to vše se dělo už za komunistů, jen se o tom nesmělo nikde mluvit.

Podobně tomu bylo na sociálce atd. Agresivita, zvláště těch přišedších Romů, stoupala. Nejhorší bylo, že "staří Cikáni" se jich začali bát. A jejich děti začaly mít pocit, že chodit do práce je blbost. Když nemusí chodit ty "nové" děti.

Značná část romské populace byla přesvědčena, že si může dovolit téměř cokoliv. Nepracovat, devastovat okolí, neposílat děti do škol. Zato dostat musí všechno a hned. Poslechnete-li si nedávný rozhovor s mluvčím squaterů z Milady, byl to stejný slovník a argumenty. Vše chci, ale nic nemusím. Takže oni nejen "Cikáni-Romové", ale i tato mládež ví, jak žít na úkor jiných a ještě vykřikovat, že je jí ubližováno.

Dodnes také funguje tehdy "vynalezená" finta s "invalidním důchodem". Veksláci, pasáci prostitutek, profesionální karbaníci, "lepší" zloději, tehdy hlavně bytaři a autaři - ale i ti, kterým se prostě nechtělo dělat - ti všichni sháněli invalidní důchod. Bílí, ale nejvíce "snědí". Lékaři psali důchody jak na běžícím pásu. Buď za peníze, anebo po "přesvědčení". Taková skupina slovensky mluvících urostlých Romů přesvědčila lékařskou komisi lehce. Lékaři se báli - a brali peníze. Když to tak chce stát mít, přeci si nebudou dělat potíže, že. Nikdo neměl zájem to nějak řešit.

Cikáni-Romové pracující ve fabrikách a na stavbách, kteří neměli žádné větší konflikty s majoritou, měli stále horší pozici. Klanový a skupinový sociální duch většiny Cikánů byl vůči nim nepřátelský. Většina přišlých Romů považovala pravidelnou práci za něco, co se příčí cikánským "tradicím".

Netečnost úřadů a spolupráce SNB s podsvětím byla za chvíli veřejně vidět. Nakonec v těch lumpárnách jeli esenbáci s nimi. S bílými, barevnými, veksláky i děvkami, kapsáři a narkomany. Už se ani nic neskrývalo.

Křižovatku U Anděla (Smíchov, Praha 5) ovládala z místního bufetu Cikánka-Romka se zavázanou a páchnoucí nohou. Odtamtud rozesílala své pomocníky na "práci". Na Václaváku u Domu módy kralovala jiná matróna zlodějské bandě. Do "práce" jezdila taxíkem a za nečinného přihlížení esenbáků z okrsku v Krakovské - proslulého agresivitou vůči disidentům a demonstrantům - prohlížela náčelnice v pestrých šatech donesené peněženky a "zkontrolované" házela vedle sebe do koše. Doklad byly tehdy většinou nezajímavé, mohli jste si je pak vyzvednout na okrsku.

Svět o emancipaci usilujících Romů se vzdaloval čím dále tím víc od světa těchto Cikánů. Stát a vedení komunistů učili tuto část obyvatelstva žít skutečně "životem osoby štítící se práce". Kdo by odolal? Peníze za děti, bydlení bez placení nájmu, na zatopení dveře do domu ….

Neměli bychom se ale moc vytahovat. My ostatní, neromové, jsme se v té době naučili neuvěřitelně krást a předstírat práci. Předstírání práce je - mimo jiné -dodnes hlavním zaměstnáním českých úředníků.

A jak se kradlo svědčí to, že už podle průzkumů soudruhů bylo pouze 30% materiálu na chaty a chalupy nakoupeno. Ostatní byl …ehm…. jaksi…. přemístěn.

Natalita Romů byla a je obrovská. Stát - tehdy komunistický - nepovolil statistiky dělené na Romy a neromy. Odhaduje se, že natalita "bílé populace" byla cca 1, 4, u Cikánů-Romů pak někde okolo 5. Základní školy nebyly schopny zvládat romské děti, které přicházely do škol bez základních sociálních návyků a schopnosti ukáznit se a bez umění učit se. Pouhým zvyšováním počtu Cikánů-Romů v jednotlivých oblastech se začala "nabalováním" vytvářet ghetta. Marné pokusy komunistů řešit to sestěhováváním do jednotlivých lokalit - Chomutov, Janov, Ústí, Krumlov - problém jen stupňovaly. Cikáni-Romové neprojevovali až na naprosté ale řídké výjimky žádnou snahu věci řešit. Jim spíše život z dětských přídavků, "invalidních důchodů", zaměstnání, kde se nemuselo moc pracovat, případně z drobných melouchů a nebo zlodějiny vyhovoval. Mentalita života bez budoucnosti - tedy spíše s představou, že tu budoucnost zajistí někdo jiný - jim vyhovovala. Stejně tak jako značné části ostatní české společnosti. Málokdo si připouštěl myšlenku, že takhle to dál nejde.

Bylo zaděláno na velký malér.

Rok 1989 pak dopadl na všechny, i na Romy, jako kladivo. Z někoho vykoval ocel, z jiných nadělal strusku.

* der Hausarrest - v němčině "domácí vězení, jinak též úsloví používané do 60. let dvacátého století ve smyslu "dát zaracha", tedy vyslovit zákaz adolescentovi opouštět byt bez výslovného povolení "vyšší osoby", tedy rodičů.