Pro některé je Česká republika pořád příliš východní zemí. Nejraději by utekli z toho prostoru, kde se nacházíme, a posunuli ČR někam na západ. To by byla určitě hloupost a dobový tanec. Je třeba se naučit žít tam, kde jsme. Utéct už nikam nelze.

Přesto si dovedu představit pozitivní smysl pojmu „pozápadnění“ (neboli „westernizace“). Je to něco víc, než jen být členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Být součástí Západu znamená být součástí jisté evropské mentality, kultury a hodnot. Západní myšlení, to je zvláštní sebevědomí spojené se samostatným a kritickým úsudkem, úcta k člověku a jeho právům, emancipace od jakéhokoliv poddanství. To je na Západu nezaměnitelné. Jeho otevřený, kritický duch. A určitá rovnost lidí a důvěra v rozum.

Součástí Západu je ten, kdo se v tomto prostředí cítí doma a kdo v něm má přátele. Úplně nejkrásnější by bylo, kdyby u takového společného evropského stolu, u kterého se vede debata, když chybí Čech, tak se řekne: Kdepak je tenhle? Najděte ho, ten by nám chyběl! To se nám zdařilo například v roce 1968. Tehdy jsme se na chvíli stali součástí Západu. Tehdy i v Paříži a Berlíně se začali zajímat, co se v Praze děje. Do Prahy přijížděl Sartre a Graham Green a evropští studenti jezdili diskutovat s našimi. Tehdy jsme prokazovali, že jsme mentálně, intelektuálně součástí Západu, součástí evropské „západní“ kultury.

Takové „pozápadnění“ neznamená volbu mezi Východem a Západem, kterou po nás žádá Alexandr Vondra. A určitě se nedá nahradit tím, že k nám umístíme radar Spojených států. My jsme vstoupili do EU, protože jsme se chtěli stát součástí evropské moderny.

Evropská unie možná není dokonalý projekt, ale je to na světě mimořádný pokus zajistit důstojné místo každému státu v rozhodování a sdílení společné odpovědnosti. Je to kvalitativně něco jiného než smlouva s jakoukoliv jednou supervelmocí.

Poučné jsou důvody, proč například Kanada odmítla podílet se na systému protiraketové obrany USA. Kanada tak učinila údajně proto, že by se podílela na něčem, co by nebyla schopna sama kontrolovat, řídit, co by nedokázala zásadně ovlivnit. Pro Kanadu bylo nepřijatelné zaujmout tak nedůstojnou pozici.

Mnohým to zřejmě u nás ani nevadí. Leckdo vyjadřuje souhlas s postojem, který zformuloval například Jiří Svoboda: „Bude-li na našem území jakákoliv složka amerického bezpečnostního systému s americkými vojáky, máme o suverenitu a bezpečnost postaráno.“ Tady je ten bůh, který nám zajistí, že nebudeme nikdy poražení ani okupovaní. Americký voják, to je to bájné blanické vojsko, které nás ochrání před nepřítelem, ať bude přicházet odkudkoliv. To je dávný český sen. Bývalý předseda komunistické strany staví předsedovi české vlády ambiciózní cíl: Přemluvit jakýmkoli způsobem politický establishment USA, abychom se mohli stát další hvězdičkou na americké vlajce. Nepotopitelná letadlová loď ve středu Evropy.

Děkuji, nechci být americkou letadlovou lodí - posádkou, která neví, kam bude zítra poslána a kam popluje. Kdo říká to, co Jiří Svoboda, ten ze zříká dědictví Západu, toho západního humanismu, který je založen na samostatnosti a kritičnosti ducha. I tehdy když vím, že moje možnosti jsou omezené, snažím se přiměřeně prosadit svůj postoj a názor. Jiří Svoboda si myslí, že zachraňuje naši národní existenci, ale ve skutečnosti se jí vzdává. Přitom ani ten holý život nemusí zachránit, protože nakonec vůbec netuší, do jakého projektu můžeme být zítra zapojeni a co nás to bude stát. Protože o tom zřejmě ani nemusíme rozhodovat.

Máme těžší úkol, před kterým nejde tak lehce utéct - budovat svou bezpečnost a hledat spojence tady v Evropě, kde žijeme. Přestat věřit na boha – supervelmoc, která nás jednou provždy zachrání. Víra v boha, cara a supervelmoc je pozůstatkem východního myšlení. „Pozápadnění“ znamená vydat se tou náročnější cestou a hledat si u evropského stolu přátele.

Autor je stínový ministr zahraničí ČSSD