Jakoby z čistého nebe se najednou objevila zpráva, že místopředseda vlády ČR navštívil Sudetoněmecký dům a položil u památníku sudetoněmeckých obětí odsunu z Československa kytici. Z nějakého doposud nevysvětleného důvodu údajně kytici v českých národních barvách.

Jak vypadá ten pomník a co je na něm napsáno, což není bezvýznamné, není obecně známo. Stejně tak proč ausgerechnet a právě v tento den pokládal představitel České republiky květiny zrovna k tomuto památníku. Bohužel, media neposkytla ani obrázek tohoto činu, ani pohled na samotný památník. Bylo by jistě zajímavé, co je na něm napsáno. Zda tvrzení, již 70 let hlásané landsmanšaftem, že jsme údajně zavraždili 300 000 nevinných Němců, anebo výsledek bádání českoněmecké vědecké konference, že v době odsunu zahynulo něco mezi 19 až 30 000 osob. Ta lež o třech stech tisících „zavražděných“ je dodnes brána mezi sudetskými Němci, ale i mezi mnoha „západními“ historiky jako pravda. Ve skutečnosti tito statisticky „chybějící“ sudetští Němci před válkou a po válce zahynuli v uniformách a ve službách nacismu.

Také chybí jakékoliv zdůvodnění této návštěvy a položení věnců právě v Sudetoněmeckém domě. Výmluvy, které pak pronášel Pavel Bělobrádek na dotazy, proč kladl kytici a co to mělo znamenat, tvrdil, že prý jakoby těch „pět minut při kladení květin“ nebyl zástupcem české republiky. To jsou bláboly tak duchaprosté, až jsou trapné.

Kladení věnců v Sudetoněmeckém domě, stejně jako následný oběd s ministrem bavorské vlády v sídle vedení sudetských Němců nelze brát než jako výrazný politický čin. Jak to také správně hodnotí bavorský tisk. A vůbec Landsmašaft a sudetští Němci.

Oficiální vztahy mezi Českou republikou jako suverénním státem a jednou částí Spolkové republiky Německo, tedy Svobodným státem Bavorsko (německy Freistaat Bayern) jsou vlastně politicky asymetrické. Protože my jsme (právnicky vzato) suverénním státem, zatímco Bavorsko pouhou součástí spolkové republiky. Proto také jak Václav Havel, tak Václav Klaus i Miloš Zeman, ale i úředníci na místě předsedy vlády ČR dlouho, až někdy do roku 2012, odmítali jednat s Bavorskem na politické úrovni jako rovnocenní partneři. Václav Havel po své upřímně myšlené, ale politicky naivní omluvě sudetským Němcům, a následně po obrovském mediálním útoku německých a hlavně bavorských politiků a medií na Česko rychle vystřízlivěl. A jednal už pouze s Berlínem.

Znovu si pro uvědomění posloupnosti a vývoje vztahů připomeňme všechny tehdejší pokusy vrátit po roce 1989 do evropské hry „sudetoněmeckou kartu“. Což vyvolávali hlavně politici z Bavorska (CSU) a společně a hlasitě i na půdě Evropské unie sudetští Němci. Ty požadavky na „zrušení Benešových dekretů“ a uznání „zločinů českého gestapismu“, jak znělo tehdejší vyjadřování, měly za účel vlastně změnit výsledky druhé světové války.

Ač se to u nás jakoby „nesmělo říkat“, byl jasné, že tyto požadavky vycházely z ideologie Henleinovy SdP, které přešly do ideologie Landsmanšaftu. V něm bylo veřejně, byť diplomatickou mluvou, vyhlašováno jako politický cíl zpětně přičlenit tzv. Sudety, a to včetně jižních Čech, jižní Moravy a severní Moravy a Slezska k Německu. Ideovým základem bylo odmítnutí Versailleské smlouvy a vytvoření Československa. Později Landsmanšaft 15. ledna 1961 vydal a následně 7. května téhož roku schválil tzv. „20 bodů“, z nichž jsou nejdůležitější programové body, kde je požadováno: „prosazování práva na národní sebeurčení, které vychází z principu kolektivní etnické a nikoliv občanské identity sudetských Němců.. A nadřazuje takto kolektivní nacionalistické určení nad individuální sebeurčení lidí. Viz tyto body zde.

Právem na národní sebeurčení je míněno právo sudetských Němců zpětně osídlit původně tu část Československa, dnes České republiky, odkud byli Němci po roce 1945 vysídleni. A to s tím, že jimi zpětně osídlená území mohou být od českého státu následně odtržena. Tyto body korespondují se sudetoněmeckým nacistickým odkazem Henleinova programu – viz Karlovarský program, který byl vyhlášen předválečnou Sudetoněmeckou stranou, a to jako tehdy „tajná součást“ nacistického plánu vypracovaného na poradě Henleina s Adolfem Hitlerem 28. března 1938 v Berlíně.

Tento program 20 bodů platil v plné míře jak v roce 1989, tak do jara letošního roku, a byl stejně jako sudetoněmecký landsmanšft podporován a financován vládou Spolkové republiky Německo. Cílem bylo to, čemu říkali správně a trefně komunisté „revanšismus“: vyvolat změny, které by byly naplněním staré snahy německých nacionalistů a českých Němců rozdělit české země na českou a německou část.

Na druhé straně lze říci, že v roce 1989, tedy v novém historickém okamžiku Nula, v Listopadu 1989, se většina obyvatel Československa, na padesát let odstřižená železnou oponou od reálného pohledu na Západ, naivně domnívala, že otázka odsunu Němců je již definitivně vyřešena. Což byl fatální omyl. Viz například Havlova naivita v této i jiných otázkách (zrušení Varšavské smlouvy a zároveň NATO atd.).

Sudetští Němci, kteří tvoří významnou voličskou sílu v Bavorsku a spolu se Svazem vyhnanců (německy Bund der Vertriebenen, BdV) ve Spolkové republice, se na druhé straně mylně domnívali, také pod dojmem své vlastní propagandy, také naprosto neznající realitu bývalých „zemí socialistického tábora“ a Československa zejména, že ihned po pádu komunismu anebo následně v krátké době po něm se odstraní „zločin“ vyhnání. A Čechoslováci budou muset, také za svoje přijetí do západních struktur, uvolnit a vlastně předat všechna „německá území“, která byla kreslena přesně jako ta území, která zabral v roce 1938 Hitler při takzvaném „připojení Sudet k Říši“..

Zásadními částmi ve 20 bodech jsou tato vyhlášení:

Bod 11: „Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti.“

Bod 14: „Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (Heimat) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.“

Body 18 a 19 jsou obzvláště vypečené:

18. Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zásada sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centralistického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslovakismus“).

19. Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.

Takže podle 20 bodů landsmašaftu: „nelze dopředu vyloučit“, že by eventuelně a třeba náhodou nebylo možno neodtrhnout Hitlerem okupovaná území …

Bod 20 pak ukazuje do budoucna: Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. (!?!) To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.

Historik Bednář na mezinárodní konferenci „Odsun Němců z Československa – 65 let poté“, pořádané Univerzitou J. E. Purkyně 29. listopadu 2011 v Ústí nad Labem, prohlásil na vzedmutí německého nacionalismu toto:

Lze si tedy celkem snadno představit mnohem akutnější ohrožení státní existence České republiky v hypotetickém případě existence mnohem početnější (asi 3 000 000 obyvatel) německé menšiny (v případě, že by nedošlo po válce k odsunu) na jejím území po konci studené války, kdy došlo ke sjednocení Německa a dodnes pokračujícímu intenzivnímu vzedmutí německého velmocenského nacionalismu.

V případě hypotetické existence takto významné německé menšiny na československém území během více než čtyřicetiletého trvání komunistického totalitního Československa by se koncem r. 1989 stav jejího smýšlení pravděpodobně blížil stavu politické názorové orientace obyvatelstva komunistické Německé demokratické republiky. Tedy stavu národa, který z období převážně pronacistické orientace plynule přešel z nacistické verze totalitarismu do jí konkurující další, tentokrát komunistické. K tomu je třeba vzít plně v úvahu, že v období meziválečné demokratické Československé republiky prokazatelně nedošlo ke změně politické kultury německých aktivistických stran, tedy jejich hodnotové orientace vůči demokratickému politickému systému.“

Ovšem ten „budoucí vztah“ si představovalo Německo a hlavně Bavorsko velice agresivně. Bednář například uvádí, že: V kontextu současné německé politiky nejde jen o ofenzivní rétoriku organizací do Německa odsunutých Němců. Například takové sociální ministerstvo německé spolkové země Hesensko zaslalo letos v červenci (2011) na vlastní náklady do 450 školských institucí včetně studijních seminářů a večerních gymnasií brožuru nazvanou 50 tezí k vyhnání. Tvrdí se v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy. Z toho podle jejího autora vyplývá „absolutní zákaz uznání také přitom uskutečněných vyvlastnění… A proto je třeba v politické oblasti zintenzívnit hledání schůdných cest spravedlivého vyrovnání“.

Nakonec bylo nutno, na žádost české vlády, která byla pod obrovským tlakem sudetských Němců a jejich patronů, aby „status quo“, tedy hranice českých zemí potvrzené Spojenci po II. světové válce, opět výrazně a zásadně potvrdili Spojenci (USA, Velká Británie, Francie a SSSR/Rusko) s tím, že poválečné hranice českých zemí platí. Viz „Stanoviska USA, Velké Británie, Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě z r. 1996“, zdroj: Ústav mezinárodních vztahů, Krajanské organizace sudetských Němců, Praha 1998, s. 161-162.

Smutné je, že tehdejší české vlády pod strachem z konfliktů s Německem a z názorů vlastních obyvatel, tuto skutečnost, že bylo nutno žádat o diplomatický zásah Spojenců vůči agresivním organizacím sudetských Němců podporovaných či tolerovaných vládou BRD a hlavně Bavorska, tajily. A v podstatě ji tají dodnes.

Po zásadním stanovisku Spojenců a vlád Česka a Slovenska následovalo z německé strany dlouhé diplomatické mlčení a obecně jen probíhaly mediální urážky, a následně pokus využít intelektuálské kolaboranty k přesvědčení Čechů a Moravanů o jejich české zločinnosti vůči „neviným sudetským Němcům“. Přes tisíce článků v českém a slovenském tisku, jakoby dokumenty a divadelní hry se prostě nepovedlo přesvědčit většinu obyvatel ČR a SR, že jsou zločinci a že Němci a Maďaři jsou nevinní. Většina našinců (až na malé výjimky dobře placených propagandistů v cizích službách a část poblázněné vysokoškolské mládeže) a všechny české vlády trvaly na svém. Benešovy dekrety zůstanou platné a návrat sudetských Němců by znamenal zničení tisíciletého státu. To by za takových značně pravděpodobných okolností požadovaný skutek „zrušení Benešových dekretů“ inicioval následný vývoj událostí po r. 1989, který by znemožnil demokratickou státní celistvost nejen Československé, ale právě tak České republiky, neméně by pak závažně ohrozil evropský mír, což je vcelku zjevné. Do závažné krize by se tím zároveň dostala demokracie Evropy.

Konec 1. části