22.4.2024 | Svátek má Evženie


PLACÁK: O Fremrovi a japonských opicích

15.8.2023

Minulou středu Senát zvolil ústavním soudcem JUDr. Roberta Fremra, ačkoli kandidát řídil politicky motivovaný monstrproces ještě koncem 80. let, a co víc, dodnes má více méně za to, že se vlastně ničeho nedopustil.

Šlo o případ vandalismu dvou výrostků (17 a 19 let), kteří měli ničit městský mobiliář, a také klást na koleje různé předměty. V květnu 1987 pak poškodili řadu náhrobků rudoarmějců na Olšanských hřbitovech, což bylo z hlediska tehdejšího režimu bezpochyby to nejzávažnější. Celá věc tím získala nový rozměr: z pouhého vandalismu a chuligánství byl najednou prvohlavový trestný čin proti republice, kde byly sazby jako za vraždu.

Zprvu ale případ vyšetřovala kriminálka a místo desetiletého trestu vězení pro hlavního vandala by bezpochyby skončil nějakou tou podmínkou, kdyby se v polovině července 1987 do případu nevložila StB s odůvodněním, že

„vyšetřovatel SNB nevěnoval pozornost plnému objasnění motivu, příčin a podmínek spáchané trestné činnosti, nedostatečně prováděl objasňování a dokumentaci jednotlivých trestných činů, nezkoumal, zda se v daném případě nejedná o závažnější trestný čin, nevěnoval pozornost skutečnostem, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu a které nasvědčují tomu, že byla spáchána další trestná činnost, nezabýval se důkladně osobou pachatele“.

Známka s Hitlerem

Aby z chuligánství vyrobila záškodnictví, potřebovala StB k vandalismu dodat omáčku s propagací fašismu, a taky ideového vůdce. Toho našla v Alexandru Eretovi, který byl literárně činný.

„Jeden z mladíků měl doma předměty s nacistickou tématikou. Proto byla podána obžaloba pro záškodnictví,“ uvedl před senátním výborem JUDr. Fremr. Jednalo se přitom o dvě dobové pohlednice z 2. sv. války se známkou Adolfa Hitlera a Jozefa Tisa, vojenskou přilbu z 2. světové války bez jakýchkoli znaků či emblémů a výstřižky z komunistického časopisu Květy s tématikou 2. světové války.

Vedle výše uvedeného pak měla propagace fašismu vyplývat i z textů, které byly Eretovi zabaveny při domovní prohlídce. Šlo přitom o soukromé zápisky, kterými mohl Eret něco propagovat jen sám sobě, a za druhé lze velmi silně pochybovat o tom, že v nich něco podobného skutečně bylo – komunisté nadávku fašistický používali k diskreditaci protivné strany běžně od 20. let minulého století bez ohledu na její skutečný obsah, a to právě včetně obvinění, či „objasnění“ trestných činů. Když Eret žádal, aby byla inkriminovaná místa, která údajně propagují fašismus, u soudu přečtena, soudce Fremr to odmítl. Navíc nešlo o nějaké eseje, ale o literární texty, básně a povídky, což je samozřejmě úplně absurdní. Všechny tyto „důkazy“ pak byly v srpnu 1989 zničeny, tedy ještě v době, kdy ani samotný trest neproběhl, což je naprosto nepřípustné a nelze to nazvat jinak, než zametání stop po justičním zločinu.

„Důkazy“ k trestnému činu propagace fašismu pak StB fabrikovala de facto jen z výpovědí dvou obžalovaných vandalů (“záškodníků“), kteří byli měsíce zpracováváni StB. (S fašismem, respektive s nacismem měla podle StB souviset i údajná německá národnost Eretova otce.)

Od konce července 1987 provádí StB pravidelné celodenní výslechy zadržených mladíků a snaží se, aby případ zapadl do předem vytvořeného plánu. Celá věc začíná nabývat obludný rozměr, jak už to v takových případech bývá. – StB dllouhodobě spolupracovala s KGB na výrobě dezinformací o údajných neonacistech napojených na západoněmecké kruhy, a podle mne je zřejmé, že StB v případě Olšanských hřbitovů nevyšetřovala nějakou snad propagaci fašismu spojenou se „záškodnictvím“, jak se nám to dodnes snaží nakukat JUDr. Fremr. Tak blbí estébáci jistě nebyli. Na rozdíl od historiků (některých) nehledali „pravdu“, „jak to všechno snad je“, ale šlo jim o to odvést práci, dostat frčku, příplatek za plán atd., jak to už v socialismu chodilo i na StB. A k tomu účelu, aby případ zapadl do popisu jejich práce, kterou měli ať už s KGB či iniciativně bez ní, a nahoře byli spokojení, potřebovali vyrobit svědectví o „fašismu“, tedy „zpracovat“ obviněné. O to víc je to celé obludnější.

Mučení

V případě Alexandra Ereta k tomu posloužili kriminálníci, které vyšetřovatelé StB nasadili do jeho cely. Eret to popisuje následovně:

Ke mne nasazení muklové na cele na Ruzyni od první poloviny srpna 1987 přibližně do první dekády listopadu 1987 (s výjimkou asi 14 dní na díře v říjnu po pokusu o sebevraždu) mě systematicky mučili.

Na cele 417 mě mučili nejdříve Karel Hanzlíček a Jiří Dolejš, toho po několika týdnech přeložili někam jinam. Přišel Jiří Prokopec, který říkal, že je chartista a domlouval mi, abych se přiznal, přihlížel, jak mne Hanzlíček mučí, sám se ale fyzicky (k mučení) nepřipojil. Hanzlíčkovi pomáhal někdy vězeň Ernýger (myslím Jaroslav), ale ten sám přiložil ruku jen když ho o to Hanzlíček požádal. Ernýgr byl mladý kluk. Hanzlíčkovi bylo tenkrát už přes třicet let. Nejbrutálnější byl od začátku Dolejš (pálení cigaretami, šlapání po mně na zemi, časté výhružky a líčení, jakým způsobem mne na lágru zamordujou, když nebudu spolupracovat s StB). Když dali Dolejše na jinou celu, převzal tu hlavní brutalitu Hanzlíček (facky, bití pěstmi do obličeje, natrhnutí ucha, strkáni prstu pod žebra, nucení setrvávat nahý pod ze zdi na cele z roury tekoucí ledovou vodou, krom toho na mne močil a společně s Ernýgrem mne znásilnil mým vlastním kartáčkem na zuby. Jak Dolejš tak i Hanzlíček požadovali, abych jim předložil všechny papíry, co mi dala StB (tj usnesení o pronásledování z různých trestných činů) a nutili mne, abych právě přesně to přiznal. Psychického týrání bylo ale mnohem víc. Byl jsem s nimi 24 hodin zavřený na cele, tak měli čas. Bylo to systematické. Hanzlíček mi taky asistoval při pokusu o sebevraždu (rozbil mi brejle o železnou palandu a říkal mi, jak se mám podřezat).

Hanzlíčka, Ernýgra i Prokopce potom použil Fremr jako svědky obžaloby. Vypovídali u soudu a Fremr použil jejich výpovědi jako (další) důkaz mého přiznání. Když jsem říkal, ze mne tam mučili, zeptal se advokát Vaněk Hanzlíčka, jestli mne nějak bil a ten řekl, že mi jen jednou dal facku, protože jsem se na cele údajně nemyl a smrděl. To mu Fremr uvěřil, a tím to bylo odbyto.

Obcoval jsem s mrtvou kočkou

Takto zpracovaný Eret pak říkal vyšetřovatelům těžko uvěřitelné věci bez přítomnosti obhájce (!) a aby to bylo celé StB jako nalajnované, Eret se k tomu vyjadřuje:

„Ruším své předchozí prohlášení z 5. 11. a chci vypovídat i bez přítomnosti obhájce. Takto jsem se rozhodl sám a svobodně, nebyl na mne činěn nátlak vyšetřovateli. … Rozhodl jsem se tak proto, že chci být vůči vyšetřovateli slušný a vypovídat, když za mnou vážil takovou cestu.“

Au jau. Fremr ale nevidí, neslyší, ani to následující:

„Přemýšlel jsem nad svým dřívějším životem a dospěl jsem k názoru, že bude jen ve prospěch věci a mému spravedlivému posouzení, když dnešní výpověď vyšetřovateli sdělím,“ říká Eret a následně se bez obhájce, který opět není přítomen, přiznává před vyšetřovateli StB ze sadismu na zvířatech, z obcování s mrtvými kočkami, holuby, z lásky k mrtvolám, a taky ze sexuálního obtěžování své sestry a její kamarádky, a když už je v tom, přizná se i ke své homosexuální orientaci! Úplně člověk vidí, jak si Ereta kriminálníci na cele „vychutnávali“ a nutili ho odříkávat věci, které pak měl sdělit vyšetřovatelům.

Jen ze zběžného pohledu na výpovědi A. Ereta, které jsou vykloubené z jakékoli uměřenosti, a na to, co na sebe říká za věci, musí být každému jen trochu soudnému člověku jasné, že to je výpověď zmučené, psychicky rozložené bytosti, která si prošla peklem, mluví mimo, nepřirozeně, jako automat podobně jako na sebe vypovídali ztýrání a vyšetřovateli zpracovaní obvinění v monstrprocesech 50. let – jako v Kladivu na čarodějnice, kdy se ztýraná Soňa Valentová přiznávala před dobovým Fremrem, kterého autenticky hraje Vladimír Šmeral, k tomu, jak letěla na koštěti na sabat, kde souložila s ďáblem.

Soudce, oddaný režimní služebník Fremr to ovšem má stejně jako filmový Šmeral za bernou minci. Před senátním výborem tvrdil: „Skutky byly spolehlivě prokázány, všichni obžalovaní se doznali. Poznám, když by bylo doznání vynucené, člověk má přece zkušenost.“

Úchylové

Ne dosti na tom. Tyto na první pohled zmanipulované, prefabrikované výpovědi, které StB vyrobila pomocí na Ereta nasazených kriminálních vězňů, kteří ho psychicky i fyzicky měsíce každý den týrali a ponižovali, že byl ochoten říct cokoli, měl Fremr nejen za věrohodné, navíc svědky, kteří nevypovídali podle protokolů StB, zastrašoval, a na základě těch zcela smyšlených a vynucených výpovědí odsoudil i Eretovu matku!

Koncem roku 1987 odvezli estébáci Eretovu mámu ze zaměstnání k výslechu, kde ji konfrontovali se synovým „přiznáním“: opakovaně a v její přítomnosti několik let prý zneužíval svojí mladší sestru, načež jí sdělili obvinění z trestného činu „ohrožení mravní výchovy mládeže“ a vyhrožovali jí kriminálem, pokud synovu prefabrikovanou výpověď nepotvrdí. Pozdě večer po mnohahodinovém výslechu a výhrůžkách StB, že pojede rovnou do vazby (nezletilá dcera je sama doma) se matka zhroutila a StB připravený protokol podepsala. Když pak svou výpověď jako vynucenou odvolala, soudce Fremr jí vyhrožoval křivým svědectvím a jen na základě StB vynucených výpovědí ji odsoudil k podmíněnému trestu. Dceru pak, která popřela, že by ji bratr někdy obtěžoval, v době, kdy byla její matka na výslechu, odvezla StB k nedobrovolné gynekologické prohlídce (!), při které nic zvláštního nezjistili, zato jí způsobili poranění. Něco naprosto mimo jakékoli chápání. Úchylný režim, úchylná StB, úchylný soudce Fremr. Tři nebezpeční devianti, kteří jediní v celém tom perverzním případu měli skončit za mřížemi psychiatrické léčebny, a to včetně „soudních znalců“, kteří byli součástí inscenovaného procesu a kteří to StB inscenované perverzní divadlo „lékařsky“ posvětili.

„Přichází pobledlý a pohublý, uvádí, že drží hladovku a je umístěn na izolaci, omlouvá se za lhaní, diví se, že se na něj znalec nehněvá, bál se říci pravdu, obával se, že by mu to přitížilo,“ popisují znalci, psychiatři Antonín Brzek a Luboš Zdrbůrek a psycholog Slavomil Hubálek Eretovo vyšetření, a i když některé Eretovy projevy „svojí bizarností a agresivitou vzbuzují podezření z agravace“, z přehánění, podle nich trpí Eret sexuální deviací a trestnou činnost záškodnictví a propagaci fašismu mají za její projev. Označí Ereta za nebezpečného sexuálního devianta, navrhnou pro něj celoživotní ústavní péči a kastraci (!).

Po svém propuštění z vězení v roce 1990 byl Eret převezen k „civilnímu“ psychiatrickému vyšetření do Bohnic, kde po řadě hloubkových vyšetření lékaři konstatovali, že jde o zcela normálního člověka bez jakýchkoli psychických potíží. Zrůdy. Tedy ne psychiatři z Bohnic, ti od StB.

Fremrův čarodějnický soud

Při zahájení procesu 13. června 1988 pak režimní poskok Fremr, který udělal v 2. polovině 80. let zázračnou kariéru, ve svých třiceti letech (!) coby předseda pětičlenného senátu trestního soudu, k navození té správné atmosféry procesu s čarodějnicemi jako z 50. let předčítal do mikrofonu za účastní TV kamer rozhořčené reakce všelijakých kolaborantských organizací Národní fronty, žádající pro záškodníky co nejpřísnější tresty. „Pod vlivem fašistické ideologie škodili společnosti,“ psalo Rudé právo.

Na základě prefabrikovaných „důkazů“, vyrobených StB, soudce Fremr v tomto procesu odsoudil Alexandra Ereta pro spáchání osmi trestných činů: ze záškodnictví, poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, výtržnictví, z podpory a propagace fašismu, z pokusu o znásilnění, ze soulože mezi příbuznými, z ohrožování mravní výchovy mládeže a z nedovoleného ozbrojování k šesti a půl letům vězení. Ani jeden z těch skutků se Eret nedopustil.

Ústavní soudce

Když soudce Fremra novinář Jan Urban konfrontoval se vyšetřovacími spisy StB, Fremr prohlásil:

„Je to šok, nikdy jsem nic takového neviděl, bylo nás tam pět a nikde jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil a všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní, zmanipulovali nás.“

Fremr kecá, nikdo ho nezmanipuloval. Naopak sám byl aktivní součástí obludného režimního divadla a manipulace v ideologicky zinscenovaném a předem připraveném procesu. Ambiciózní třicetiletý režimní spratek, který byl ochotný kvůli své kariéře udělat cokoliv, mj. poslat nevinného kluka na šest a půl roku za mříže (jeho vstup do strany v říjnu 1989, cha cha, je už jen třešnička na dortu jeho letité služby režimu coby trestního soudce, který odsuzoval lidi jen za to, že si dovolili opustit komunistický koncentrák a odjet za hranice).

JUDr. Fremr je prase

Fremr se před svým zvolením hájil tím, že od polistopadové justice dostal v celém případu Olšanských hřbitovů de facto imprimatur. Uznal sice, že došlo k „zásadnímu porušení práva Alexandra Ereta na obhajobu“ a že se členy trestního senátu „nejspíše podíleli na přinejmenším částečně nezákonném rozhodnutí“, ale jinak bylo vše OK: rehabilitační soud prý rozsudek potvrdil, došlo „pouze“ k překvalifikaci jednání trestného činu záškodnictví, zatímco všechny ostatní skutky zůstaly nedotčeny.

To je fakt na holí přes hlavu. Právě o to „záškodnictví“ v celém případu šlo, o nic jiného, a to včetně rehabilitačního soudu – na jeho základě odsoudil nevinného člověka k šesti a půl letům vězení.

V 90. letech celá řada bývalých komunistických soudců, které polistopadový režim zdědil, dávala politickým vězňům, kterým tito komunisté zničili celý život, tzv. zbytkové tresty, protože k politickým deliktům přidávala StB s oblibou různé „kriminální“ delikty, které byly buď prefabrikované anebo vycházely z perversního komunistického pojetí trestního práva. A když člověk tehdy napsal o soudci, který kdysi odsoudil nevinného člověka jen na objednávku režimu, a pak mu ta samá svině po listopadu půlku trestu (toho „politického“) milostivě prominula, zatímco tu druhou půlku (toho „kriminálního“) potvrdila, že je prase, byl trestně stíhán z útoku na veřejného činitele. Dnes po třiceti letech se situace nikam neposunula: JUDr. FREMR JE PRASE.

Znormalizovaná společnost

Případ Alexandra Ereta je vskutku po všech stránkách obludný, jako z nějakého hororu. Neznám z té doby u nás obludnější. Je jako z nějaké hloubky SSSR, kde společnost na všech rovinách ovládalo násilí, ve věznicích stejně jako v rodinách, a zneužitá psychiatrie byla běžnou součástí režimní persekuce. (Putin to dnes všechno znovu rehabilituje.)

Ač je perverznost celého případu do očí bijící, tým hradních poradců navrhl Fremra prezidentovi za kandidáta na nejprestižnější post ústavního soudce a prezident ho přijal. Následně dostal Fremr „potvrzení o bezúhonnosti“ v senátním ústavněprávním výboru i výboru pro vzdělávání, lidská práva (ha ha) a petice. A teď naposled minulou středu plénum Senátu většinou 36 hlasů hradní kandidaturu Fremra schválilo! (Jeden z těch, kdo se vedle předsedy Senátu Vystrčila postavil proti, byl senátor Pavel Fischer, podle kterého šlo v případu o vynucená doznání a protiprávní důkazy. – Fischer byl také jediný ze všech senátorů, který mi odpověděl na otevřený dopis, co jsem jim poslal.)

Naprostou zvrácenost celého případu nevidí ale ani lidé, kteří byli před listopadem aktivní v disentu. Senátorka Hana Marvanová k případu uvedla: „Já jsem si to vyrešeršovala a pan doktor Fremr ani v rámci přezkoumávání v roce 1990, tak tam nebyl shledán problém. Nebyl shledán proto, já jsem si to potom zjišťovala dotazy některých lidí, kteří byli v kontaktu s VONS a s Chartou 77, že tento případ byl specifický a nebyl zařazen mezi ty typické politické procesy.“ Podle ní měla být podána stížnost pro porušení zákona a celá věc se měla řešit u Nejvyššího soudu, jestli rozsudek tehdy byl zákonný, nebo nebyl: „Já totiž ani nevím, jestli byl nezákonný…“

Hanko, to si tedy nevidíš na špičku vlastního nosu. Co se týká předlistopadové opozice, k tomu napsal Heřman Chromý: „Je to dluh české justice (případ Eret), mimo jiné ale i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který o této kauze věděl, ale asi ne tolik, aby se jí zabýval z obavy další komunistické diskreditace Charty77 v očích tehdejší čs. společnosti, či její případné likvidace.“ Nevím, mohlo to tak být, ale třeba takový Petr Uhl by se na „politické“ důsledky neohlížel. Spíš to tehdy opozice, jistě také pro nedostatek informací, podcenila, podobně jako podcenila případ Pavla Wonky, kterého pak komunisté ve vězení utýrali.

A podobně slepý je i historik Petr Blažek, který se rád staví do role arbitra nad minulostí (a tím i nad přítomností) a mistruje všechny, kdo se nějak k minulosti vyjadřují. Po prostudování „stovek stránek z operativních svazků StB“ k věci napsal, že v případě A. Ereta byl „skutečně vynesen neobvykle přísný trest (6 a půl roku vězení v II. NVS), který zjevně neodpovídal – na rozdíl od zbylé dvojice – doloženým trestným činům a skutečnosti, že se jednalo o prvotrestanou osobu…“ To by jistě podepsal i kdejaký osvícený svazák už před listopadem. Jednak ty Eretovy „trestné činy“ nebyly – kromě výpovědí oněch dvou StB zpracovaných „záškodníků“ – nijak doložené, a co se týká vandalismu právě u těch zbylých dvou, tak ty nebyly (pokud tedy vynecháme poničení pomníků rudoarmějců) doloženy taky, tedy ty závažné: kladení betonových traverz na koleje byla pouhá hypotéza StB. Když jsem Blažkovi vytknul, že jen papouškuje, co stojí ve spisech StB, reagoval tak, že naivně opisuju to, co k případu napsal A. Eret. Soudce Fremr by to tak bezpochyby viděl.

Japonské opice

Jak vidno nejde jen o nějakého předlistopadového režimního poskoka, ale o společnost jako takovou, která byla před polovinou 20. století násilně vytržena z kultury, která ji utvářela po staletí, a od té doby nevidí, neslyší, nemluví, nebo naopak, pokud to vztáhneme ke třem moudrým japonským opicím.

A touhle bolševickou slepotou, zkažení několika lidských generací, které se komunistům povedlo po válce, a které začalo už na jejím počátku (kamarád Ivan Sobotka, malíř vždycky mluvil o roku 1940, kdy cítil zlom – společnost najednou zhrubla, zcyničtěla, zmaterializovala se a vše „zavánějící“ nějakým idealismem bylo rázem pryč). Pád totality v listopadu 1989 jsme dostali více méně zadarmo, nedokázali jsme se s minulostí vyrovnat a řadě lidí to nepřišlo v té polistopadové euforii ani na mysl, včetně mnohých dnešních antikomunistů s křížkem po funuse. Komunistická minulost stále určuje, jak se chováme, jak cítíme, jak myslíme: komunisté stejně jako antikomunisté, senátoři stejně jako novináři, historici jako policisté, policisté jako historici, vrátní jako prezidenti. Všichni ti, které v roce 1945 osvobodila Rudá armáda. A s etickou stránkou jde ruku v ruce i ta profesní.