27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


OBRANA: Slaboučký výkon opozice

18.3.2024

Chrání nás NATO nebo Ukrajina?

I přes některá ale vládne Česku poměrně přesvědčivě hlavní zahraničně-politická linie pokud jde o válku na Ukrajině, v širším smyslu o vztah k NATO a EU. Týká se to samozřejmě i pohledů na to, jak by měla válka na Ukrajině skončit. Může to být na první pohled zcela banální konstatování. Jak jinak by to mělo být, jako na Slovensku? Ve skutečnosti nejde o to, že by teorie, s nimiž pracuje vláda, byly tak přesvědčivé. Ale spíš proto, jak slaboučký je výkon opozice soustředěné kolem nešťastného pojmu mír.

Konzervativci s lenonkami
Existovalo někdy opravdu úspěšné mírové hnutí? Takové, které by dnes nevyvolávalo hlavně vzpomínky na thunbergovské blouznění, iluze, případně fanatismus? Můžeme si stokrát říct, že nic takového v Čechách, pokud jde o Rusko nemáme, dokonce i to, že velká část našich mírových aktivistů jsou léty prověření konzervativci. Za nálepku naivity nebo lhostejného realismu či přímo zrádcovství si ale mohou do značné míry sami. Pokud zůstane osou jejich sdělení, že mír navodíme zastavením vojenské a další podpory Ukrajině ve spojení s klišé číslo 2 - „jednáním“ - , propaganda druhé strany si vždy ráda smlsne.

Když jedna strana jakéhokoli válečného konfliktu přestane střílet, protože nemá čím, druhá si oddechne, a jde jednat? To už se někdy někde stalo? Připusťme, že by Moskva opravdu zastavila vojenské operace, i to, že Ukrajincům nabídne některé vlastní ústupky, že by ale odvolala anexe a nechtěla si Ukrajinu podřídit? Mnohem víc fér by bylo říct: v hloubi duše je nám vlastně celkem jedno, co Rusko s Ukrajinou provede, nebo nemáme kapacitu se tím zabývat. A vynechat trapné mírové melodrama. Tady začíná vážná politická pozice.

Chrání nás NATO nebo Ukrajina?
Cílí totiž na klíčovou věc, která je zároveň mystickou mantrou našich zastánců co největší vojenské podpory Ukrajiny: Rusko se na Ukrajině nezastaví. Máme-li na jedné straně pochybnou ideologii míru, na straně druhé se pracuje se stejně zavádějící teorií nové světové války. Nebát se, že má Rusko něco takového v úmyslu, nebo se nebát, neboť máme za to, že Rusko nebude útočit na země NATO, i kdyby se chtělo vylodit v New Yorku, je legitimní politický postoj. Plyne z něj kauzálně, že pokud Ukrajina padne do ruského područí, ať už to znamená cokoli, s naší bezpečností to nutně zásadně nesouvisí.

Pokud považujeme Ukrajinu za doslova jediného garanta naší národní bezpečnosti, proč jsme v NATO, a dávno jsme s Ukrajinou neuzavřeli spojeneckou smlouvu? Nevstupovali jsme do něj právě proto, aby Rusy nebo další možné útočníky odrazovalo? Je tedy opravdu co po 25 letech našeho členství slavit, když se bojíme, že po pádu Ukrajiny Rusko vojensky smete celé NATO? Kam jsme to proboha dopracovali? Připomeňme si, že hranice zemí NATO sousedila s Ruskem a jeho satelity přímo (vojáci obou stran si takřka viděli do talíře) po dobu 40 let. Bavíme se tedy o strachu z něčeho, co normálně fungovalo včetně respektování neutrality zemí jako Rakousko.

Mráz přichází od Fialy
Na stole za daných okolností mohou zůstat trochu jiné argumenty zakládající možné důvody, proč na Ukrajině lpět. Pomáhat, dokud to jen trochu jde, napadené chudé zemi? Proč ne? A to nejen Ukrajině. Bránit zhroucení mezinárodního práva? Ano, dokud na to máme sílu. Řekne někdo nahlas, že má nebo chce mít na Ukrajině peníze? Záleží nám na Ukrajině dvojnásob, protože se tam daří demokracii a lidským právům, jsme si mimořádně blízcí? Tohle by někdo opravdu chtěl obhajovat? Pokud Ukrajinci úplně složí zbraně, do týdne jich máme v Praze milion. Jediné vážné bezpečnostní riziko představuje ukrajinská varianta rusifikace českých zemí. Nikoli Medveděvovy šílené obrazy.

Kabinet Petra Fialy nám nabízí v obalu z hezkých slov o právu Ukrajiny na sebeurčení a záruce našeho bezpečí to, čemu se říká zmražený konflikt. Pokud budeme občas dodávat Ukrajině střelivo a zbraně a samozřejmě platit z cizích peněz provoz státu, vrátíme se ve větším měřítku k válce na Donbase z let 2014-22. Dvakrát ročně si něco povíme o ofenzívě, válčit se bude o kilometry, s tím se dá nějak žít, třeba dalších 10 let. Mrtvých bude třeba už milion nebo víc. Mezitím vznikne závislost části českého průmyslu (a politiků) na výrobě zbraní. Žít budeme samozřejmě neustále na hraně rizika eskalace války a jejího rozšíření ve světovou. Tohle chceme a máme zapotřebí? Není to úplně šílené?

Těžko uvěřit, že bychom si mohli něco takového nechat líbit. Řešením ale určitě není „mír“. Ukrajince musí něco a někdo nutit k tomu, aby si rozvrhli síly k boji a jednání, jinak ustane západní pomoc, na níž jsou životně závislí. Není možné, aby z úst odpovědných zněly zcela absurdní věty, že rozhoduje Ukrajina. Mír nebo příměří tedy určitě nevznikne tím, že si na hezkou žádost odněkud z Ankary sedne Putin a Zelenskyj a domluví se na národnostní otázce, jak se zřejmě domnívá naše „mírové hnutí“. Aby Ukrajina úplně nepřišla o možnosti západní podpory do budoucna, vznikne jedině jako důsledek ultimáta Kyjevu: mír bude do....!