Znáte takovou tu západku s pérem na ozubeném kolečku, která umožní posunout o jeden zub vpřed, ale pohybu zpět zabraňuje. Tak mi připadá, že ve vypjatých mezinárodních situacích má každá strana takové ozubené kolečko se západkou, které napíná pružinu bezpečnosti. Navzájem se škádlí a provokují a na každý posuv o zub vpřed musí druhá strana reagovat obdobně, aby neztratila tvář. Žádná síla pak už nedokáže přimět kolečko, aby se otočilo zpět a ulevilo pružině. Pak už je to o emocích a ne o argumentech a končívá to katastrofou.

Obdobná situace byla před oběma světovými válkami a bohužel je i dnes s válkou na Ukrajině. Když jsme se sympatiemi pomáhali na Majdanu svrhnout legální vládu neutrální Ukrajiny s dobrými vztahy s Ruskem, netušili jsme, jakou lavinu včetně občanské války to spustí. Je logické a lidské, že teď pomáháme napadené zemi a jsem tomu rád, ale měli bychom se také zamyslet, kam až chceme zajít? Předpokládejme, že Ukrajina bude se svojí protiofenzivou úspěšná a začne vytlačovat Rusy ze svého ruskojazyčného území až ke Krymu. Co se asi stane? Otočí tím ozubené kolečko o několik zubů vpřed a Rusko bude reagovat. Media ráda líčí porážku Ruska tak, jako když Sparta vyhraje nad Slávií, ale Rusko, jako jaderná velmoc nemůže přece prohrát. Rusko se musí buď uzdravit, nebo samo porazit, jako to udělal Sovětský svaz. Zvíře zatlačené do kouta nejedná podle pravidel, ale emotivně. Pravděpodobně použije taktickou nukleární bombu, zřejmě menší podobnou jako v Hirošimě. Ať už bomba dopadne na ukrajinské jednotky nebo Kyjev, jak budeme reagovat? Nebude to napadení NATO. Rozpoutáme válku, která patrně přejde v nukleární a necháme umírat naše muže, ženy a děti? Nebo budeme nuceni spolknout tento políček? Doufám, že nehledě na pochopitelnou publikační rétoriku médií odpovědní politici pečlivě zvažují i tyto varianty. Moc možností nemáme, sankce nejsou moc účinné, působí na obě strany a nezainteresovaná část světa je umožňuje obcházet. Už tak jsme dost destabilizovali svůj život.

Mnohem lepší by bylo této situaci předejít mírovými jednáními, dokud to aspoň trochu jde. Mám pocit, že Rusové by už na ně byli pomalu zralí a Západ by na Ukrajinu mohl lehce zatlačit. Je jasné, že mírové řešení se nebude líbit ani jedné ze stran a žádná nevyhraje. Zachrání ale životy. Ruskojazyčné regiony jsou pro Ukrajinu asi ztraceny. Buď by získaly samostatnost, nebo se staly součástí Ruska. Na oplátku by Rusové nebránili Ukrajině vstoupit do EU nebo dokonce do NATO. Tak nějak by asi uvažoval starý lišák Henry Kissinger, a že ten má nějaké zkušenosti. Konec konců, i kdyby Ukrajinci dobyli Luhaňsk a Doněck zpět, co by s ním dělali, aby tam byl klid? Museli by vysídlit ruskojazyčné etnikum, jak my kdysi sudetské Němce? Nebo zavést tvrdý režim daleký demokracii. Měli by s tím více starostí, než užitku.

Mám pocit, že Západ teď dodává tak hojně zbraně Ukrajině, protože ví, že protiofenziva bude jen jediný pokus, jak zlepšit válečnou pozici Ukrajiny. Buď vyjde, nebo ne. V jeho zájmu není mnohaletá opotřebovávací válka, byť je stojí jen peníze a prostředky, kdežto Ukrajince a Rusy i životy. Doufejme, že se ještě letos dočkáme zmlknutí zbraní.

Václav Havel prohlásil, že problém Ruska je v tom, že neví, kde začíná a kde končí. To se zdá být trefné. Ale trochu se obávám, že podobný problém má i Evropa, potažmo EU. Ráda se rozšiřuje. My se zaštiťujeme tím, že přece šíříme demokracii a „naše hodnoty“. Není to ale něco podobného, jako když komunizmus šířil světovou revoluci? Také se neptal lidí a byl přesvědčen, že je to jediné správné. Nenalháváme si s našimi hodnotami? Nám vyhovují, ale narazili jsme s tím už mnohokrát v Africe či Orientu, že lidé o demokracii a individuální svobody moc nestojí a nejsou na ně připraveni. Žijí si tradičně svým způsobem, který jim vyhovuje. Nechme je tedy žít, obchodujme s nimi a dobývejme je jogurty, colou a hamburgery. Bude to trvat déle, ale možná, že to zabere. Když umíme vycházet s ne zrovna demokratickou Saudskou Arábií, proč ne s ostatními?

Svět je jedinečné místo a je mnohem krásnější, když obchoduje, než když se hašteří a válčí. Snažme se tedy spíše hasit, než otáčet západkami na ozubených kolech. Vždy nemusí být jen po našem.