Když tak vidím na Václaváku ty neznámé řečníky, jak lidem předestírají opravdu svobodné Česko plné blahobytu, jak odvážně vyhrožují vládě a přitom nenaznačí, jak toho chtějí docílit, musím se usmívat. Úsměv ovšem zhořkne, když se podívám, kolik lidí je tomu ochotných naslouchat a uvěřit. Davové chování je zkrátka sugestivní. Na druhé straně jsem rád, že tam mohou být a říkat to a neriskují, že se domů vrátí promočeni od tlakové vody represivních složek a se zarudlýma očima od slzného plynu.

Populismus vládne naší rozpolcené společnosti, protože, když někdo chce překročit hranici většiny, musí slibovat. Jak říkával můj nadřízený, slibem nezarmoutíš. A tak se slibuje nereálné a lidem ani nevadí, že se pak sliby neplní. Co je vůbec v naší společnosti reálné?

Jako malý stát jsme zakotveni v nějaké politicko-vojenské formaci a z toho logicky vyplývají mantinely. Dříve naši představitelé jezdili pro pokyny a souhlasy do Moskvy, dnes do Bruselu. Je to podobné, ale ne totožné. Rozsah našich svobod je nesrovnatelně větší, než za komunistické totality. Kdo to nevidí, tak není soudný. Ale tento rozsah není pochopitelně bezbřehý. Bezbřehá svoboda bývá jen v přechodových fázích a my jsme si ji užili v devadesátkách. Můžeme trochu zlobit, jako třeba Polsko či Maďarsko a oni nám přiškrtí dotace, jako se puberťákovi sníží kapesné, dokud si neuvědomí jak se řádně chovat.

Jak je tedy možné v těchto podmínkách prosazovat české národní zájmy? Můžeme diskutovat, argumentovat, rozporovat návrhy, sem tam možná opatrně pohrozit zablokováním. Ale pokud nezískáme větší státy nebo aspoň ty východoevropské, tak je to jediné, co s tím můžeme dělat. Nejefektivnější taktikou asi je – ano, my to tedy schválíme, ale potřebujeme dočasnou výjimku pro Českou republiku. To by nám na čas mohlo procházet.

A v této situaci přijdou populisté a z tribuny hřímají, až nás zvolíte, my vystoupíme z EU a NATO a Češi si budou o všem rozhodovat sami a svobodně. Jen si vzpomeňte, jak byl Petr Fiala před časem v opozici kritický k EU a dnes už souzní. Ne nepodobně to bylo s A. Babišem. Teprve s břemenem vlády si každý uvědomí, co je reálné a co nikoliv. A že toho zas tak moc není. Jistě teoreticky bychom vystoupit mohli, žádné tanky by nepřijely jako kdysi, to už není třeba. Ale Česko by se rázem propadlo do hospodářského a i bezpečnostního marasmu. Kdo by obchodoval s odpadlíkem přes celní bariéry? A my jsme exportní ekonomika, navázaná na EU a především Německo. Místo blahobytu by následoval strmý pád. A ta svoboda by nám rychle zhořkla.

Malé státy jsou předurčeny a odsouzeny k tomu být svázány s těmi velkými na „věčné časy“ nebo aspoň dočasně. Za příznivých geopolitických situací mohou trochu ovlivnit, kam budou patřit. Ale nemusí to být nic frustrujícího. Státy jako Belgie, Nizozemí, Dánsko tak žijí od nepaměti a nedaří se jim špatně. My jsme dostali tu šanci, vybrat si to lepší. Tak buďme realisty. Smutné je, že ten Západ, ke kterému jsme při zvonění klíči vzhlíželi, se nám zatím změnil a mění. Jako by se nakazil svým bývalým protivníkem a místo rozumu, práce a blahobytu tíhne víc a víc k nějaké ideologii.

No co, byli jsme i před Rakousko-Uherskem … Soustřeďme se na to vybudovat silný ekonomický stát, protože s penězi přichází i uznání. Podmínky bychom pro to měli. Tradici, vzdělání, šikovné lidi i blízkost odbytu. To, že přicházejí léta tučná a pak hubená, to je vývoj. Nezavinili je naši politici u moci. Ti jsou také v jejich vleku. Jen na vývoj reagují tu lépe a tu hůře. Chytřeji a méně chytře. Na dluh se věčně žít nedá a tak nebuďme sraby a nepřenechme našim potomkům zadlužený vyjedený stát. Navíc máme stále možnost zvolit si ty, kteří nám připadají rozumnější, jak ukázaly i poslední volby.