Exsenátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina navrhují zařadit komunismus mezi zločinné ideologie za jejichž propagaci by hrozil flastr. Ovšem v době, kdy se riziko jeho návratu blíží nule, jde o hodně laciné gesto.

Což se dá říci i o výzvě „Zrušme komunisty! aneb Kdy skončí Listopad“, se kterou se její signatáři obrátili na senátory. Jsou pod ní podepsáni mimo jiné Dominik Hašek nebo David Koller (zde). Nejde zdaleka o první výzvu tohoto typu, a tak je zřejmé, že bude následovat osudu těch předchozích. Pár lidí bude opět dávat svůj odpor proti komunismu na odiv a tím to celé skončí. Tedy ne, že by byli rudí soudruzi nějací bezva týpci. To ani náhodou. A nikdy nebyli a ani nikdy nebudou. Jenomže dnes si na nich honit triko je zhruba totéž, jako ve 30. letech minulého století vystupovat proti jezuitům za to, že pálili zakázané knihy, když jich tou dobou v Německu naházeli nacisté do ohně desetitisíce.

Jinými slovy, to, že komunisté už dnes nejsou hrozbou, neznamená, že k návratu nesvobody a totality nemůže dojít. Jenomže v tom by už neměli prsty oni. Není to samozřejmě proto, že by najednou prozřeli a napříště se z nich stali vzorní demokraté. Ale už dlouho k tomu nemají sílu a postupně ji dál ztrácejí. Už se o nich nedá říct ani to, že sice štěkají, ale nekoušou. Oni totiž už ani neštěkají. Navíc nemají ani žádného silného zahraničního ideologického souvěrce, který by je držel u moci tak, jako tomu bylo po čtyři desetiletí u nás, kdy budovali reálný socialismus pod kuratelou Moskvy.

V současnosti je tak dle mého soudu tou nejvážnější hrozbou pro svobodu a demokracii progresivismus. Jeho vyznavači volí sice jiné metody než komunisté, ale cíle mají stejné. Těmi je ovládnutí společnosti a přetvoření občanů v poslušnou uniformní masu veřejně zastávající jednotný názor a vyznávající stejné „hodnoty“. A držící ústa a krok. Na rozdíl od komunistů, však nevolí násilný a rychlý převrat s fyzickou likvidací odpůrců, ale změny prosazují postupně a zdánlivě nenápadně. Pro tento proces se vžilo příznačné označení „vaření žáby“.

Nejspíš prvními viditelnými projevy progresivismu byly různé nesmysly ve jménu „politické korektnosti“. Ze začátku vypadaly především směšně a zdály se být pouhými módními výstřelky, které časem upadnou v zapomnění. Nic z toho se však nestalo a důsledkem je, že část společnosti ve jménu „politické korektnosti“ zblbla a přijala hru na prznění jazyka, odstraňování „škodlivých“ stereotypů, historickou vinu bílého heterosexuálního muže, gendery a podobné koniny. A usiluje o to, aby zblbli i ostatní.

Nicméně mnohem závažnější dopady mají ideologické zásahy do oblasti hospodářství, kde dochází k postupné likvidaci základních ekonomických pilířů kapitalismus, jako je volný trh a svoboda podnikání. Ve jménu „zelené transformace“ se totiž mění tržní hospodářství v přeregulovaný dotační socialismus, ve kterém jsou ceny uměle pokřiveny, podnikatelské záměry se řídí tím, na co je možné získat dotace, a kdy, stejně jako za minulého režimu, píší firmy ideologická hlášení „nahoru“. Říká se tomu ESG reporting a obsahuje přehled o plnění nařízení o „udržitelnosti“, o počtu žen na manažerských pozicích nebo o diverzitě zaměstnanců. Důsledky těchto zásahů do hospodářství jsou nevyhnutelné – ztráta konkurenceschopnosti, přesun firem někam, kde „je svět podnikání ještě normální“ a přímá cesta do chudoby. Pravda, zatím je ještě z čeho brát, takže chudnutí není tak zřetelné. Jenomže to nebude trvat věčně.

Nedílnou součástí a vlastně i poznávacím znakem každé nesvobody je pak cenzura. I s tou máme bohužel tu čest. Potlačování „nesprávných“ názorů se projevuje jednak jako tzv. „cancel culture“ (zde), nebo se skrývá za „bojem proti dezinformacím a nenávisti“. Na rozdíl od komunistické totality však její hlavní těžiště nespočívá v přímých oficiálních zákazech, ale ve vyvolávání a posilování obav lidí vyjadřovat se otevřeně. Každý, kdo si dovolí opak, pak musí počítat s tím, že bude samozvanými „strážci pravdy“ onálepkován v lepším případě jako „dezinformátor“, „lhář“ nebo „rasista“, v horším pak jako „putinovec“ nebo „ruský šváb“ (respektive úderněji jako „russký šváb“). A tak není divu, že u nás si už více než polovina lidí pořádně rozmyslí, než řekne něco na veřejnosti (zde). Říká se tomu autocenzura a je ještě zákeřnější než cenzura otevřená. Zdánlivě je totiž svoboda slova zachována.

Ale zpět k výzvám a iniciativám typu „zatočme s komunisty“. Vystupovat proti nim bylo hrdinstvím před 35 lety, počátkem 90. let pak naprosto legitimní snahou zabránit jejich návratu k moci a opětovné ztrátě svobody. Dnes je to však, vzhledem k jejich reálné síle a nebezpečnosti, už jenom póza. Ztráta svobody ovšem hrozí i dnes. Ale už ne od nich. Na místě jsou tedy úplně jiné výzvy.

Například „Zrušme Green Deal!“