Tak jako každá generace se jednou stane generací pamětníků, ačkoliv si to v době svého rozkvětu nedokáže představit, tak také umírá stále více a více signatářů Charty 77. Dne 8. 4. 2024 přišla zpráva, že zemřel jeden z nejstatečnějších a zásadovějších signatářů Charty 77 Jaroslav Bašta. Charta 77 to totiž nebyl jen Havel.
Z dnešních médií J. Baštu veřejnost zná většinou pouze jako jakousi podivnou figuru v Okamurově SPD, což je strana vydávaná za krajně populistickou, s kterou si žádná „správně uvědomělá“ politická strana „nezadá“.
Různé nápady a výroky Tomia Okamury jdou i mně proti srsti. I když se přiznám, že ne všechno, co říká, je nesmysl. Ale Jaroslav Bašta to nebyla jenom figura v SPD, to byl dlouholetý úspěšný demokratický politik, o kterém se dá říci, že zastával své zásadní názory trvale a bez ohledu na to, jaký bude mít dopad jeho politická angažovanost na něho samotného.
Seznámili jsme se v době (1969), když se formovalo tzv. „Hnutí revoluční mládeže“ (HRM). Tehdy jsem odmítl být členem této disidentské skupiny, která skutečně měla v úmyslu bojovat proti normalizaci a ruské okupaci. Ovšem vedl ji můj tehdejší kamarád Petr Uhl, který byl až do morku kosti trockista. Podle mne byl stalinismus ještě mírnější ideologií než trockismus, který hlásal „permanentní revoluci“. Mezi částí disentu byla známá moje diskuse s Petrem Uhlem, na které byl přítomen i Jarda Bašta, že sice byl můj otec odsouzen v jednom z vedlejších procesů kolem Slánského skupiny, a to jako hlava tzv. „Velké teroristické rady“, z nichž ale, žádný trockistou nebyl. Celá tato skupina tehdy mladých opozičníků poněkud nechápala, že mezi reformním komunismem a trockismem je zásadní rozdíl. Jaroslav argumentoval při vstupu do HRM tím, že porazit okupanty je zásadní úkol. Po odhalení StB o plánech a činech HRM byl normalizačními komunisty (z nichž mnozí jsou dodnes politiky a novináři) pokud si pamatuji, více než dva roky vězněn.

Jako vystudovaný archeolog, vzdělaný muž, si byl plně vědom, jaké bude mít odpor proti ruské okupaci následky. A to v době, kdy kolem nás mnoho mladých „chytilo vítr“ a narvali se do „funkcí“. Lidově se jim říkalo „rychlokvašky“. Rozdíl byl mezi lidmi jako Jaroslav Bašta a „kolaborantskými komunistickými rychlokvaškami „ byl v otázce morálky a svědomí. Jaroslav byl v podstatě umírněný, až konzervativní sociální demokrat. A proto také odešel z ČSSD v době, kdy se jí pokoušela zmocnit skupina „pokrokářů“ pod vedením Jiřího Dienstbiera mladšího.
Jaroslav cítil, jak mi řekl, z tohoto směru nejen závan, ale přímo zápach nového pokusu o zavedení totality. Dneska už se ví, a to nejen u nás na Východě, ale mnozí i na Západě, že měl Jaroslav Bašta pravdu. Pokrokářství, woke hnutí, politický boj proti heterosexuálům atd. už nemá jenom rysy, ale i skutečné reálie pokusu o novou „totalitu“. Je to směsice marxismu, antisemitismu, a mnoha šílených teorií, které působí jako formy nové netolerantní náboženské víry.
Když jsem se ho ptal, proč kandiduje na prezidenta právě za Okamurovu SPD, pravil, že jen tam může říkat, co chce. A co si myslí.

J. Bašta měl rozsáhlé politické zkušenosti. V letech 1990–1991 byl náměstkem ředitele tajné služby a v letech 1991–1993 předsedou Nezávislé komise FMV (tzv. lustrační komise). Jako náš bývalý velvyslanec v Rusku i na Ukrajině (2000 až 2010) měl zásadně jiný názor na situaci, než jak ji prezentovala naše média a naši současní vládnoucí politici. Říkal, že je jasné, že Rusko je novým odvarem starého carského Ruska, a Putin nový „gosudar“. Ale že kdo nechápe obavu obyvatel Ruska z agrese Západu – Polsko, Švédsko, Francie, Británie (což začalo už válkou o Krym 1853 ) a Německa (dvakrát ve 20. století), a to, že tato obava je součástí základního přesvědčení naprosté většiny obyvatel Ruska, a to včetně těch, kteří národnostně Rusové ani náhodou nejsou, ale za skutečnou vlast považují „Matičku Rus „, až se podle toho chovají a myslí, je politický neumětel. Jeho „závadný“ pohled na zkorumpovanost Ukrajiny zněl už době, kdy Západ a jeho média vykreslovaly Ukrajinu jako „vzorového čekatele na vstup do EU a NATO“. Jeho pohled dneska už dochází i mnoha politologům, politikům a novinářům na Západě, stačí si přečíst jak The New York Times, New Statesman, tak i víceméně levicový The Guardian. A u nás třeba levicový Respekt, přetiskující články Fareeda Zakarii z Washington Post.
Vstup Jaroslava Bašty do SPD mne překvapil, ale zdá se, že dříve, než mnoho z nás pochopil, že doba se změnila. A že současný progresivní systém Západu je bez zásadní reformy prostě neudržitelný. Což dokládá např. volební vítězství tzv. „fašistky“ Giorgii Meloniové v Itálii, náhle se objevivší zemědělská protiunijní politická strana v Holandsku, a také to, že se nedaří přes veškeré politické a finanční finty zničit ve Francii Le Front National Marine Le Pen. Ve Švédsku i Finsku zase dnes zásadně ovládají politiku strany, které byly donedávna nazývány jako populistické a pravicové – to znamená špatné, bývalou NDR může prakticky ovládnout ve volbách AfD a v Maďarsku se nepodařilo dodneška vyhnat Orbána a na Slovensku byl zvolen Fico. To vše nasvědčuje tomu, že Jaroslavův politický čich se nemýlil. Jak píše Fareed Zakaria ve své knize „Age of Revolutions“, je to m.j. proto, že „přemoudřelí liberálové jsou natolik přesvědčeni o teoretické správnosti svých myšlenek, že je bohorovně vnucují neochotné společnosti.“

Kdysi jsme byli oba „plíživí kontrarevolucionáři!“, jak v ČST a Rudém právu na začátku 70. let. Pak jsme byli „zrádci a zaprodanci“, když jsme podepsali Chartu 77. Po pravdě řečeno bylo nás jen hrstka, kteří předpovídali, že sovětský komunismus padne a že k tomu není tak daleko. Přičemž většina národa nás považovala za šílence. A normalizátoři nenáviděli. Měli jsme pravdu, i když jistě že ne dokonalou.
Co se stane v budoucnosti, a to blízké a nikoli jen vzdálené, to už se Jaroslav nedozví. Bohužel. Jedno je však jasné. Jaroslav Bašta byl vzdělaný, inteligentní a zásadový muž, který si za svými názory stál. To u nás nebývá zvykem.
Jako zadostiučinění považuji ještě nedávno mezi politiky ojedinělý „fake“ Jaroslavův názor, že rukama Ukrajiny rozhodně nezaženeme Rusy do jejich zemljanek. Což jako první veřejný vládní činitel řekl i prezident Petr Pavel.

Bahnitou odpornost dnešní politické scény předvedla tuto neděli diskuse v „Otázkách Václava Moravce“, když se probíralo, zda by nebylo správné dlouhodobě nemocnému Jaroslavu Baštovi odebrat tzv. „poslanecké náhrady“, což nechutně rozvířila na webu Seznam – Zprávy jakási osoba zvaná Martina Machová. A v televizi to rozmazával ministr za KDU-ČSL Petr Hladík, a nechutně tam mlel něco o „morálce“. V okamžiku, kdy muž, který prokázal svoji statečnost, víru v demokracii, když bylo potřeba, a dlouho a dobře sloužil demokratickému Česku, ležel na smrtelné posteli.
Už brzy tady nebudou žádní signatáři Charty 77, aby obtěžovali tzv. „demokratické politiky“ poukazováním na žebrácké důchody lidí, kteří bojovali proti komunismu. Ani zde nebudou lidé, kteří si dobře pamatují, tak jako já, co je to bolševická diktatura a kteří upozorňují na to, že některé kroky a opatření této vlády smrdí už zdálky pokusy navrátit alespoň některé totalitní praktiky zpět.

Obrázek z naší diskuze za přítomnosti Jaroslava Bašty, Hynka Kmoníčka a autora v Evropském domě (dům zastoupení komise EU a Evropského parlamentu v Praze).