Pokusem dostat fungování sociálních sítí pod veřejnou kontrolu vyfoukl Václav Klaus ml. důležité téma liberálům a levici. Udělal to už poněkolikáté.

Václav Klaus ml. píše zákon zakazující provozovatelům sociálních sítí blokovat jiný obsah než „věci protizákonné a podobně, to tam teď ladíme“ (Partie 16. 9., 29:00). Lidé mají podle poslance za ODS právo hlásat i „názory hloupé a provokativní. Nebo povrchní. Protože mezi chytrým a hloupým, inspirativním a provokativním, fundovaným a povrchním je tenká hranice. A vyžaduje nějakou silnou centrální autoritu, která to bude rozhodovat.“ (Novinky)

Je hned několik důvodů, proč se nad Klausovým zatím mlhavým plánem poškrabat na hlavě. Za prvé: tenká hranice je i mezi tím, co je a není protizákonné, a také o tom by musela rozhodovat nějaká autorita. Za druhé: jak vědí třeba filipínští moderátoři Facebooku anebo návštěvníci 4chanu, sociální síť odstraňující pouze explicitní výzvy ke genocidě by brzy zaplavila videa uříznutých hlav a fotografie penisů. Je u boha, jak se takový chlív slučuje s klausovskými tradičními hodnotami nebo kdo jiný než úchylové by takovou stránku navštěvoval. S tím souvisí třetí háček, tedy jestli by s takovým zákonem dávalo obchodní smysl v Česku vůbec nějaké sociální sítě provozovat. Aspoň toho si je Klaus soudě podle jeho vystoupení v Partii vědom, ale nezdá se, že by ho to zvlášť trápilo.

Facebook je nová Nova

Klaus si zaslouží čočku za to, že navrhl regulaci s potenciálně destruktivním dopadem. Největší pozdvižení ale vyvolal něčím jiným: tím, že si vůbec dovolil navrhnout nějakou regulaci. Za „levicový nesmysl“ ji označil dokonce Dominik Feri, který loni touhle dobou sliboval poukázky na kulturu pro mladé: „Tím že využíváme kupříkladu Facebook jakožto službu soukromé společnosti, tak přistupujeme na jejich pravidla. Hrajeme zkrátka na jeho hřišti. Pokud má někdo pocit, že je samotnou aplikací nedůvodně mazán, může využít jinou sociální síť.“

To sice může, ale moc si tím nepomůže. V Česku máme oligopol Facebooku (plus jím vlastněného Instagramu), YouTube a Twitteru. Nutnost uchýlit se kamkoliv jinam znamená přijít o publikum, což může mít pro politiky, aktivisty, komentátory, ale nakonec i podnikatele nebo umělce fatální důsledky. (Platí to ostatně i při přesunu v rámci velké trojky, followery si s sebou nevezmete.)

Pro sociální média je tato monopolizace nevyhnutelný jev. Hodnota sítě roste s každým dalším připojeným uživatelem a jedna komunikační platforma pro pět milionů lidí je hodnotnější než pět platforem po milionu. Tím se odvětví liší třeba od televizního vysílání, které se naopak postupně fragmentuje – na současných 27 celoplošných pozemně šířených českých stanic. Jejich vysílání stát paradoxně reguluje stejnou měrou jako v časech, kdy analogová technologie nechávala místo pro jednu nebo dvě soukromé stanice. Pokud je jedním z nejlepších důvodů k regulaci podnikání ochrana společnosti před rozmary silných monopolů, pak dnes dává větší smysl snažit se dostat pod kontrolu veřejnosti sociální média než televize.

Druhý důvod, proč do soukromého podnikání provozovatelů sociálních médií hrábnout, je neprůhlednost celého „banovacího řízení“. Facebook zveřejnil detailní pravidla, podle kterých o příspěvcích rozhoduje, teprve letos, po čtrnácti letech fungování. Na tom, že jsou uživatelé vydáni na milost a nemilost anonymního moderátora, který má jen malou motivaci rozhodovat spravedlivě a očekávatelně, se tím nic nemění.

Třetí důvod k regulaci Václav Klaus mladší opomíjí, ale mně přijde nejdůležitější: je jím absolutní neprůhlednost algoritmů rozhodujících o tom, co se komu kdy ukáže. Už před šesti a půl lety Facebook prokazatelně zvládl ovlivnit emoce statisíců lidí tím, že jim do feedu cpal spíš veselý, nebo spíš skličující obsah. Když klíčové volby a referenda končívají výsledkem 52:48, několik málo lidí v Kalifornii drží v rukou nástroje schopné ovlivnit politický vývoj celé planety.

Všechnu moc imaginaci

Zahraniční intelektuálové i masová média – a vlastně už ne jen z levé části spektra – roky varují před tím, že se blížíme cyberpunkové dystopii, ve které několik málo firem samovolně rozhoduje o tom, co do veřejné debaty patří, a co ne. Tedy v naprostém opaku utopie, kterou před čtvrt stoletím sliboval přinést internet. V Česku tohle téma tak dlouho leželo na zemi, až se ho místo levice nebo liberální pravice pořádně chytl Václav Klaus mladší. (Včetně antikapitalistické rétoriky útočící na korporace.)

Není to poprvé. V době, kdy si všichni mí známí pracující ve školství a výzkumu stěžují na paralyzující množství výkazů a formulářů a kdy tématu věnuje knihu zcela nepravicový David Graeber, zůstává nejhlasitějším českým kritikem byrokracie nejen na školách Klaus. A když je stále těžší najít argumenty pro to, že by česká armáda měla při tolika nových ohniscích války s terorem působit tam, kde před sedmnácti lety, nejhlasitější námitky pronese… ano, don Quijote v cyklistickém overalu.

Padesát let po revolučním roce 1968 mává transparentem Buďte realisté, požadujte nemožné! největší reakcionář v ODS. Stoupenci kdysi reformní liberální pravice a levice mu opravují chyby v podružnostech a s blahovolností omezených fotrů hrozí prstem: nene, milánku, tohle nejde, to chceš moc.

Abychom jednou nekoukali, co všechno z toho, co Václav Klaus mladší chce, jde.