14.4.2024 | Svátek má Vincenc


HOLANĎANI: Cesta za spořivými

16.3.2024

Pomalu si začínáme my, co na to máme, fyzicky a finančně, a že takových v Česku je, kam se vydáme na výlet, až bude skutečné jaro. Z novin a časopisů pomalu začínají mizet různé rakouské „tály“, „steiny“ a podobná lyžařská střediska a valí se na nás Turecko a jeho „riviéra“, houfy řeckých ostrovů, Jugoši, tedy dnes většinou Chorvati, na reklamu letos dlabou, vědí že stejně přijedeme, jako loni i před padesáti lety. Tak co vyrazit někam jinam. Třeba do Holandska. Tam člověka potkají všelijaké zážitky. Obrovské lodě, u kterých nechápete, jak to, že se nepřevrátí i s těmi kontejnery, a když prší, tak se můžete schovat do kostela, oni tam mají kostely vytápěné, tam není uvnitř „zima jak v cínový rakvi“, jak se přesvědčila evropská šlechta, když tuhle dělali zádušní mši za knížete Schwarzenberga, ve svatém Vítu.

Ovšem, pokud pojedete někam, kde jsou skuteční živí původní Holanďani, zažijete i jiné věci. Třeba: všichni jsme už slyšeli historky o mimořádné spořivosti Holanďanů. Ale to není nic proti tomu, když se s takovouto spořivostí setkáte v praxi. Vydá-li se k vám do Prahy přítel z Holandska, požádá Vás o mapu, nejlépe se zakreslenou cestou, případně o několik turistických brožurek, které se rozdávají zdarma. Pokud pojedete Vy k němu, je nejpravděpodobnější, že na stejnou žádost od něj obdržíte, v nejlepším případě několik desetiletí starou propagační mapku, kterou už jinak skutečně nemůžete použít. Pokud je to ovšem pravý Holanďan, nejpravděpodobněji Vám pošle ruční malůvku cesty, nejlépe na starých novinách a v dopise Vám sdělí, že cesta je jednoduchá. Za velikým mostem, „před Rotterdamem je odbočka doleva na Capplelle a tam už to najdete.“

Šílená informace pro člověka, který jede prvně do Holandska. Ale jet chceme. Tak jedeme.

Cesta Holandskem ubíhala vesele. Jeli jsme postarší Škodovkou a místní roviny jí dělaly dobře. V Holandsku prý kopce jsou. Píše se to v zeměpise. Dokonce Chér tedy „on“, je holandský Němec, a Ria, pravá Holanďanka, naši hostitelé to tvrdili. Jo, skutečnou klasickou Holanďanku poznáte podle toho, že má čelist jak závodní kobyla a posmrtně by se s ní daly rozbíjet kokosové ořechy. Ale když jsem se ptal, kde mají ten kopec, mávali rukama někam na sever a pokřikovali že daleko. Myslím, že tam sami nikdy nebyli.

Mně placatost Holandska připadala jako Žitný ostrov někde u Komárna. Největší kopec je krtinec a největší strom kukuřice. Ale s tou kukuřicí jsem to přehnal. Stromy tam byly. A občas nám dokonce vadily ve výhledu, když jsme hledali obrovský zvedací most. Ten, co o něm tvrdil Chér, že ho nemůžeme přehlédnout. A tak jsme jeli a jeli a u každého obrovského zvedacího mostu jsme se radovali, že už tam budem.

Támhle, támhle, volala žena, vždy, když jsme se blížili k nějakému velkému zvedacímu mostu a hledali odbočku na Capelle. Nikdy nebyla. A tak jsme jeli dál. Pak jsme najednou přijeli k něčemu, co vypadalo, jako by někdo vzal Václavák a na jedné straně ho přidělal na čep a druhý konec zvedl k nebi. Levý mostní díl s vozovkou o mnoha, snad osmi pruzích, po straně zábradlí a celé to bylo zdviženo na jedné straně k nebesům. Druhá část mostu, stejně široká byla položena a po ní se jezdilo.

„Tak a jsme tady, tohle musí být ten veliký most, špitla žena. A vzápětí se zaradovala. Támhle je napsáno: odbočka na Capelle. Ještě chvíli, pár bloků sídliště, řady rodinných domků, vystoupit a přivítat se. A pak hostitelčin úsměv a otázka „Dáte si kávu“:

„Jistě“, zajásali jsme hladoví a žízniví.

Ria za chvíli přinesla konvici s kávou, nalila do hrnečků a nabídla sušenky. Takové ty hodně sušené, co jsme jim jako kluci říkali „petit beure“. V plechové krabici. Pootevřela ji, a jak jsem si vzal jednu sušenku, rychle plechovou krabici zaklapla. Skoro jsem tam nechal prsty. Pak obešla dokola, každý dostal jednu, slovy jednu kulatou sušenku a pohoštění bylo vyřízeno. Hlady jsem si za významně pozdviženého obočí hostitelky aspoň to kafe pořádné osladil.

Byli jsme v zemi, kde slovo šetrnost má docela jiný význam než u nás. Chér byl v důchodu, takže jsme museli, tehdy ještě exotická návštěva navštívit všechny firmy, s kterými jako odborník na optiku pracoval. Všude měli v kuchyňce takovou tu konvici s dosti příšernou kávou a pokaždé jsme každý dostali 1, slovy jednu sušenku.

Prošli jsme kus Rotterdamu, vypili desítky šálků takové té příšerné místní firemní kávy a snědli každý asi dvacet sušenek. Vraceli jsme se k večeři tedy jim předem celkem nasyceni. Problém byl jen „močák“. Ale o to měli naši přátelé zmáknuté. Oni tam mají ve všech protestantských kostelích, co jim za války zničila Luftwaffe a oni je pak obnovili, většinou za vchodem schody dolů a tam záchodky. Zadara.

V každém kostele Ria nutila svého poloněmeckého muže, aby se aspoň chvilku modlil. Doma, před večeří, kde se chodí ke stolu v saku a společenském oblečení, stávkoval. Odmítl se zase modlit a tím pak vyvolal dlouhou večerní diskuzi o náboženství, protestanství a husitech. Před jedenáctou se naši hostitelé po dlouhé diskuzi na náboženská témata, odebrali do své ložnice, které naproti manželské posteli stála pro nás tehdy „obrovská barevná televize“. A vedle ní přehrávač a polička s VHS. Ty VHS nebyly o přírodě! I když, jak se to vezme. Lidské tělo a orgány jsou také příroda. V našem pokoji žádná televize nebyla. A zvenku naštěstí zněly zvuky projíždějících zámořských kontejnerových lodí. Okraj lodního kanálu byl asi tak 150 metrů daleko od nás a asi tak 20 metrů nad výškou domečku, kde jsme byli ubytováni. Zaoceánské lodě jezdily pořád.

Dobrou noc!

sta

Pokud ji ještě nemáte, můžete si koupit moji humornou knížku „Stálo to za h…. a stejně byla sranda“ u nakl. Jonathan Livingston anebo u jiných knihkupců. V.