Po uchopení moci musí noví vládci vyřešit dva základní problémy: Prvním problémem je, jak to udělat, aby se na ně nevztahovaly normy, které sami vyhlásí, ať už jde o normy morální, nebo právní. Řešením tohoto problému se z vládnoucí vrstvy stává vrstva privilegovaná. Tento úkol zvládnul Babiš, Prymula nikoliv.

Druhým úkolem, který musí nová vládnoucí vrstva vyřešit, je, jak to udělat, aby změny byly v horším případě dlouhodobé, v lepším případě trvalé. Příkladem může být jednání komunistů po roce 1948, kdy změna měla být garantována mocí SSSR na věčné časy; pokračování v politickém boj bylo odůvodňováno ohrožením imperialisty zvnějšku a pokračováním v započatém díle sociální spravedlnosti zevnitř. Dnes vznikající zdravotní diktatura má ve všech evropských zemích obdobnou podobu více či méně přísných restrikcí. To, jak se politikům podaří vyřešit oba vytčené problémy, rozhodne o jejich budoucnosti.

Je očividné, že je v jejich zájmu současnou zdravotní krizi řešit, nikoliv však vyřešit. Pokud by ji totiž vyřešili, otřásli by svou čerstvě nabytou legitimitou těch, kteří bojují se zdravotní krizí. Současně ale v jejich zájmu není, aby zdravotní krize přerostla ve zdravotní katastrofu. Katastrofální situace by totiž mohla vést k iracionální vzpouře ovládaných, pro které by se situace vstala nesnesitelnou.

Z uvedeného vyplývá, že můžeme očekávat vleklou zdravotní krizi doprovázenou občasnými záběry umírajících jako důkazu toho, že může být ještě hůř. Nejvíc ze situace vytěží ti politici, kteří dokáží proplout mezi s Skyllou úplného úspěchu a Charybdou kolapsu.

V současnosti tedy dochází k nové hierarchizaci společnosti. Hierarchie už není dána vztahem ke Straně, jako tomu bylo po roce 1948, ani vztahem k invazi, jako po roce 1968, ani vztahem k vlastnictví, jako po roce 1989. (Není vůbec náhoda, že čelný představitel polistopadových změn Klaus odmítá nosit symbol této nové společenské hierarchie, roušku.) Nová hierarchie bude založena na vztahu ke zdraví. Možná určí naše společenské postavení na mnoho let. Po vzoru pana Blatného, jehož jmenování ministrem zdravotnictví je mimo jiné prvním průnikem chvilkařů do vládních struktur, bych neváhal...