Je to hezkej barák, ale bydlet se v něm moc nedá. Tak komentoval můj děda jakýsi hrad, kam jsme dorazili v mém dětství na výlet. Vyfotografovali jsme se na nádvoří, koupili si u stánku žlutou limonádu a zase se vrátili vlakem domů. Vzpomněl jsem si na tuhle dávno zapomenutou historku minulý týden, když americký prezidentObama a jeho ruský kolega Medvěděv oznámili, že podepíší svou novou smlouvu o odzbrojení v Praze.

Šéfy světových supervelmocí nemusí zajímat, že si pro slavnostní okamžik nevybrali nejlepší dobu. Rodinné hádky a domácí násilí na české politické scéně pro ně nehraje roli. Oni jen chtějí, aby při jejich návštěvě bylo uklizeno a aby obyvatelé toho hezkého pražského bejváku moc nezacláněli. Když si pomůžeme ještě jiným přirovnáním, tak jsou jako milenci, kteří si z nedostatku lepší příležitosti půjčují byt. Pokud možno prázdný, s klíčemi pod rohožkou a možná i vychlazenou láhví vína v lednici. Ale ta není podmínkou. Hlavně ať se v obýváku neváli na gauči použité trenýrky a nevrátí se náhodou domů děti ze školy.

Nebuďme cyniky, je jistě celkem příjemné, že se jakákoliv důležitá světová událost bude odehrávat v Praze. Městu to přiláká turisty, zviditelní ho to na mapě světa a kdo ví, možná i zapíše do učebnic dějepisu. Chystaná smlouva není zas tak světodějná, ale třeba je opravdu na začátku nějaké nové kapitoly globálních vztahů.

Pesimisté tvrdí, že volba místa je pro nás varující, protože to ukazuje, že minimálně z pohledu Ruska jsme stále na půl cesty mezi Moskvou a Washingtonem. A my bych přitom byli rádi mnohem blíž Washingtonu, či obecně Západu. Optimisté naopak oponují, že je dobré, že nás tak svět vidí. A že volba pražských kulis ukazuje, že v tom novém světě nerozděleném na polokoule máme dobré výchozí podmínky.

Ono je venkoncem jedno, co si o tom myslíme. A nikdo se nás na to ani neptal, ani ptát nebude. Klíče jsou pod rohožkou.

(Psáno jako sloupek pro slovenský deník Sme)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.