Česká politika byla dlouhodobě určována protikladnými stanovisky dvou hlavních aktérů – Klause a Zemana, Topolánka a Paroubka, Nečase a Sobotky (vnímáte ten sešup?). Po pádu Nečasovy vlády začal převládat názor, že binární relace patří do matematiky, nikoliv do politiky, a že by bylo lépe, kdyby tu byla jedna vůle, která by věci dokázala prosadit. Kde je poptávka, objeví se nabídka. Byl to Babiš, kdo ji udělal, a odtud jeho úspěch.

Babiš se vymezoval proti politice (to v době, kdy v ní už několik let byl) a proti politikům, o kterých tvrdil, že jenom žvaní, zatímco on maká. Když vyhrál volby, začal s nominováním nepolitiků do politických funkcí, obdobně jako kdysi Forman začal obsazovat role ve svých filmech neherci. Pominu, že Forman s neherci uspěl, Babiš s nepolitiky nikoliv.

Důležité je něco jiného: Běžní členové společnosti se tak dostali do zorného pole médií. Politika začala fungovat jako jakýsi screener společnosti. To, co jsme se od té doby o české společnosti dozvěděli, je tristní: Vzpomeňme paní Schillerovou, která, ač vybavena akademickým titulem, neumí anglicky. Vzpomeňme pana Prymulu, který neví, že nemůže jít do hospody, kterou právě zavřel. A nejnověji pana Arenbergera, tvůrce nového rekordu v odtrženosti od reality. Jak mohl vykonávat funkci ředitele nemocnice, to ví asi jenom on.

Obrázek takto vzniklý vypovídá velmi nepěkné věci nejen o české politice, co je daleko horší, vypovídá velmi nehezky o české společnosti, ve které je – zdá se - podvádění věcí zcela běžnou. U některých zdejších lidí dokonce nabývá až formy pečlivě pěstovaného koníčka.

Do voleb, kolem kterých je toho stále hodně nejasného, zbývá pár měsíců. Určitě se ještě objeví nějaké ty zprávičky, nějaké ty deníčky, podá se nějaký ten inzerátek. Politika se změní, nejpozději po volbách tu vznikne nová vláda. Co se nezmění, je společnost. Toho bych se bál...