Mnoho lidí očekává od ekonomie a ekonomů racionální pohled na svět. Řekl bych až syrově pragmatický, vědecky studený a třeba i cynický. Očekávají to zcela oprávněně, ekonomie a ekonomové by to měli umět.

Je fakt, že ekonomie není zase tak úplně matematika, jako spíše jde o vědu sociální. Jenže díky úctyhodnému aparátu a řadě vskutku objektivizovaných postupů se dokáže dostat nad základní subjektivní rovinu, která jinak sociální vědy vcelku charakterizuje.

Čili ekonomové by měli být ti lidé, kteří v dnešní situaci budou urputně opakovat některá stanoviska odpovídající ekonomickému poznání, jakkoliv tato stanoviska mohou být nepříjemná a pro mnoho lidí nepřijatelná.

Příklad takového tvrzení: Pokud v naší situaci prakticky nulového ekonomického růstu a v podstatě nulového růstu produktivity práce budou růst mzdy a platy stejně jako se zvyšuje cenová hladina, tak se inflace nikdy nezpomalí. Já lidsky chápu, že to je těžko akceptovatelné, když reálné mzdy klesají, a rozumím, že s tímto postojem se „nedají vyhrát volby“, ale je mi líto, jde o ekonomickou zákonitost.

Jiný příklad: Rozhovor s vojenským analytikem je rámován titulkem, podle kterého jsou skvělé kvality letounů F-35 znehodnoceny vysokými pořizovacími a provozními náklady. To přímo křičí po ekonomickém pohledu na věc, vždyť tam čteme o utrácení peněz.

Je lépe to vzít trošku zeširoka. V ekonomii hraje velkou roli otázka paradoxu hodnoty. Vysvětluje, proč statky nezbytné k životu (například voda), mají relativně nízkou hodnotu (cenu), zatímco mnohé statky v podstatě naprosto zbytné (obvykle se uvádějí diamanty) mají hodnotu (cenu) nepoměrně vyšší.

Jak je to možné, když bez vody nepřežijeme, ale bez diamantů vcelku snadno?

Vysvětlení je prosté: Hodnota (cena) není vyjádřením celkového užitku statku, je vyjádření m pouze jeho mezního užitku. Tedy pokud by byl vody absolutní nedostatek, její cena by byla naopak astronomická, dokud je ji však alespoň relativní dostatek, bude oproti diamantům levná.

Což se dá převést do příkladu s pistolí. Budu bydlet na samotě u lesa, kde se občas potloukají skutečně divní pobudové. Pořídím si proto ke své ochraně pistoli. Mohu si koupit celkem levnou, na údržbu zcela nenáročnou, ale z principu konstrukce nespolehlivou a málo účinnou zbraň, nebo drahou, leč naprosto spolehlivou a vysoce účinnou zbraň, kterou ale musím často olejovat a ošetřovat. Rozhodnutí bude zřejmě vyházet z míry mých obav z útoku. Jestliže budu hrozbu považovat za opravdu reálnou, jediným racionálním řešením je drahá účinná zbraň. Koupě levné a málo účinné zbraně je čistým vyhozením peněz. Sice vynaložím relativně nízkou sumu a na pistoli nebudu muset roky sáhnout, avšak pokud bude hrozba naplněna a zbraň útočníka neodradí nebo přímo selže, pak jsou fatální následky takového šetření zjevné.

Popravdě: Racionálním jednání při malé obavě z útoku je nekupovat nic. Ale to už bychom se do těch úvah příliš vnořili.

S letadly pro české letectvo je to přesně stejné jako s tou pistolí pro obyvatele ohrožené samoty. Paradox hodnoty nám říká, že cenu a provozní náklady pořízených letadel je nutné měřit nejen jejich mezním užitkem, ale také celkovým. Mezní užitek letadel je v podstatě nulový, jsou s nimi právě jen náklady. Celkový užitek v podobě jejich odstrašujícího významu a účinnosti v případě jejich skutečného použití je obrovský. Jinak řečeno: Jestliže skutečně předpokládám, že potřebuji letadla kvůli odstrašení nepřítele a pro skutečný boj, pak má smysl koupit pouze ta, jejichž odstrašující a reálná bojová hodnota je maximální možná nebo alespoň vyšší než to, co má k dispozici potenciální nepřítel.

Nechci se tvářit jako odborník na obranu a vojenskou techniku. Naprosto nerozumím detailům, parametrům letadel a ničemu takovému, v žádném případě nechci mluvit do toho, která z nabízejících se možností odpovídá potřebě odstrašení a bojové kvality. Ale ekonomicky platí: Smysl má investovat jenom do takového řešení, které bude v bojové kvalitě překonávat potenciálního protivníka, povede k jeho zastrašení a případně k převaze při skutečném použití. Cenový kompromis nemá z hlediska celkové hodnoty smysl.

Samozřejmě lze tvrdit, že ve skutečnosti v žádném nebezpečí nejsme a nikdo se nás napadnout nechystá.

Nehodlám s tím v souvislosti se současnou situací nijak polemizovat. To přenechám s radostí politikům a politologům. Nicméně stačí se podívat na minulost a trochu pečlivěji prozkoumat ekonomické souvislosti válečných konfliktů, aby bylo jasné, že napříč dějinami je jediným skutečně spolehlivým způsobem, jak válce zabránit, vytvoření takové situace, kdy náklady konfliktu budou pro protivníka nepřiměřeně vysoké.

Ostatně platí: „Qui desiderat pacem, preaparet bellum“. Tedy: „Kdo si přeje mír, ať připravuje válku“. Vlastní zbrojení není nic jiného než přesvědčování potenciálních nepřátel, že případný válečný spor by byl pro ně nadmíru nákladný.

Je to v podstatě čistá ekonomie a ten vztah by bylo dokonce možné vyjádřit nějakou rovnicí. Jediným problémem by bylo vnést do ní míru iracionality jednání potenciálního útočníka. To by byl těžký oříšek. Ale vztah mezi vlastní zbrojní investicí a škodou, kterou jsme schopni způsobit útočníkovi na jeho majetku a lidských zdrojích, to by sestavit šlo vcelku snadno.

Bohužel syrový ekonomický pohled na věc bývá v našich časech mnohdy přehlušen samými „co by kdyby“.

Takže když mluvíme o mzdách (abychom se vrátili k prvnímu případu), slýcháme „ti lidé si to zaslouží“, což je používáno jako argument způsobem, jako by to někdo snad zpochybňoval. Ale to, že si někdo něco zaslouží neznamená, že je možné, aby to dostal.

V hovorech kolem stihaček slýcháme „bude to drahé a stejně je nepoužijeme“. Nu, o to přece jde, abychom je nepoužili. To je jejich skutečný smysl.

Je dobré alespoň někdy všechna ta „ale“ a podobně maskované negace odhodit a zkusit si v problému najít onen základní a obvykle ekonomický vztah