V nedělní partii na Primě (10.5.) předvedla Jana Bobošíková festival politické demagogie a manipulace ohledně obsahu Lisabonské smlouvy. Jako jednu z hlavních zbraní k mobilizaci občanů proti smlouvě použila hrozbu ztráty pozemků a majetků v sudetském pohraničí. Celá řada českých populistů staví svou popularitu na rozdmýchávání obav z návratu sudetských Němců již od 90. let - nejprve jim k tomu sloužila Česko-německá deklarace, potom převzetí evropského práva vstupem České republiky do EU. Nutno připomenout, že se obojí v posledním desetiletí ukázalo jako naprosto mylná demagogie. Lisabonská smlouva teď nabídla novou příležitost zviditelnit se: se stejnou logikou dnes lidé jako Jana Bobošíková opírají své sýčkování o Listinu základních práv EU, která se Lisabonskou smlouvou stává právně závaznou součástí primárního práva EU. Pojďme se na tento problém a možnost zpochybnění poválečných majetkových poměrů podívat.

Listina základních práv EU říká jednoznačně, že její ustanovení jsou určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie výhradně pokud uplatňují právo EU (čl. 51); zároveň platí jeden ze základních právních principů: nepřípustnost retroaktivity. Čl. 52, odst. 3 pak stanoví že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou „smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená Úmluva“. To se týká také čl. 17 Listiny, který podobně jako čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě stanovuje právo na vlastnictví – a který je dnes jádrem strašení Lisabonskou smlouvou.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který Úmluvu vykládá, dosud ve všech restitučních řízeních proti České republice souvisejících s Benešovými dekrety vždy potvrdil rozhodnutí českých soudů a došel k závěru, že majetková očekávání žalujících nebyla legitimní. Jádrem „pudla“ je nyní otázka, zda právní závaznost Listiny neumožní Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku poválečné majetkové poměry v Evropě znovu otevřít.

Prof. JUDr. Jiří Malenovský, soudce Evropského soudního dvora, ve stanovisku, na něž se Jana Bobošíková odvolává, mluví jasně: „Nelze teoreticky vyloučit, že Soudní dvůr ES bude interpretovat určité právo obsažené v Evropské úmluvě jiným způsobem, než to činí Evropský soud pro lidská práva.“ Jeho stanovisko je však potřeba dočíst do konce: „Nelze opomenout ani fakt, že podle Lisabonské smlouvy (bod 8, který mění čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU) se stanoví závazek, že Evropská unie přistoupí k Evropské úmluvě o lidských právech. Takto právně formulovaná politická vůle členských států EU nemůže být naším soudem ignorována. Již jen z tohoto důvodu lze stěží předpokládat, že by se náš soud po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v konkrétních případech dramaticky odchyloval od judikatury Evropského soudu pro lidská práva.“

A tím jsme u širšího politického kontextu aktivit Jany Bobošíkové a jí podobných politiků. Dosud žádná smlouva uzavřená v kontextu evropské integrace neměla za následek revizi poválečného pořádku a majetkových poměrů v Evropě. Stejně jako se však v České republice najdou nezodpovědní politici, kteří se nestydí vynucovat si pozornost médií malováním čerta na zeď, existují v Německu právníci, kteří žijí z toho, že vyhnancům slibují úspěch u příštího soudního řízení. Každá nová mezinárodní smlouva v Evropě je vítanou příležitostí pro oba tyto druhy manipulátorů. Všimněme si ve stanovisku soudce Malenovského použití slova „teoreticky“ – teoreticky totiž nelze u chování soudů 100% vyloučit či garantovat žádný výsledek. Od toho máme nezávislé soudy, a nikoliv předvídatelné počítačové stroje – a s tím manipulátoři pracují. Řekněme si však, co sázka Jany Bobošíkové na tuto „teoretickou“ možnost v praxi znamená: vychází z toho, že se Evropský soud v Lucemburku kolektivně zblázní, popře principy evropského práva včetně vyloučení retroaktivity, popře veškerou dosud platnou judikaturu evropských soudů a otevře Pandořinu skříňku poválečného uspořádání, které jako vlna nutně zpochybní nejen situaci v České republice, ale i v Polsku, Slovensku, Dánsku, Slovinsku … Absolutní jistotu, že se nějaký soud nezblázní nemáme mimochodem ani dnes – a je absurdní sledovat, jak politici, kteří před šesti lety v referendu brojili proti našemu vstupu do EU teď hájí právní stav nastolený tímto krokem proti změnám.

Pravděpodobnost, že se teoretická hypotéza Jany Bobošíkové stane realitou, je mizivá. A je tím milionkrát nižší než pravděpodobnost, že se neschválením Lisabonské smlouvy vyčleníme z hlavního proudu evropské integrace a tím ztratíme vliv na veškeré politické dění i platná pravidla na kontinentě. Tato pravděpodobnost se totiž naopak blíží jistotě.

Toto je volba, které se dnes zodpovědný politik musí postavit. Jana Bobošíková sice po České republice i po Evropském parlamentu chodí s nápisem „No to Lisbon, Yes to EU“, ve skutečnosti ale spolu s dalšími podobně založenými politiky pravého (Václavem Klausem, Vlastimilem Tlustým, Vladimírem Železným, kteří o rozložení stávající EU usilují otevřeně, i Janem Zahradilem, který je v posledních měsících na veřejnosti opatrnější) i levého okraje (většinou českých komunistů) patří k těm, kteří byli kdykoliv připraveni strašit německým nebezpečím, za našich pět let působení v EU však nedokázali s ničím konstruktivním, pro většinu Evropy přijatelným přijít. Pouze (ke štěstí většiny Evropy málo slyšitelně) špačkují z kraje evropského hřiště, a hrají si (bohužel pro nás všechny v České republice) nezodpovědně s ohněm.

Autorka je kandidátkou SNK ED do Evropského parlamentu