29.5.2024 | Svátek má Maxmilián, Maxim


AFGHÁNISTÁN: Jak dlouho ještě?

22.8.2018

Vždy, když zahyne v tzv. zahraničních misích český voják, zintenzivní diskuse o smysluplnosti těchto misí. Mezi politiky, v médiích, mezi lidmi. Nejinak je tomu i po nedávné násilné smrti tří vojáků – příslušníků 42. mechanizovaného praporu z Tábora. Od této události bylo publikováno tolik článků, vyjádřeno tolik názorů na tuto tragédii a na účast našich vojáků v zahraničních misích, že je velice obtížné napsat něco nového.

Ve stínu lidských a rodinných tragédií je v tuto chvíli vedlejší řešit, zda padlí vojáci jsou hrdinové nebo ne. Mnohem důležitější je položit si dvě zásadní otázky.

1. Čemu nebo komu prospívají mise mezinárodní koalice, včetně České republiky, v Afghánistánu?

2. Má mise mezinárodní koalice v Afghánistánu šanci na úspěch?

Pro představu o tom, co se v Afghánistánu děje, je důležité pochopit především geopolitický aspekt jeho historie, udělat si takový malý „exkurz“ do pohnutých dějin této země. Situace je ale natolik komplikovaná, že se v ní může orientovat zřejmě jen schopný historik na plný úvazek.

Určitým vodítkem pro laika může být např. Wikipedie, diplomová práce na téma Politický vývoj v Afghánistánu a jeho souvislosti Bc. Lenky Rýznarové z Pedagogické fakulty University Palackého v Olomouci, aj. A i když je prakticky nemožné popsat celkovou situaci pár větami, lze vysledovat několik zásadních skutečností. Při studiu nejrůznějších materiálů ale člověk naráží na nepřesnosti, chyby a tendenčně zkreslené informace, takže dopídit se co možná nejpřesnějšího obrazu reálné situace je mnohdy velmi obtížné. Nezlobím se proto na Václava Klause ml., jemuž jsou v médiích vyčítány nepřesnosti v článku Za co umírají čeští vojáci v Afghánistánu?

Afghánistán je hornatá země s rovinami na severu a severozápadě. 33 % jeho území leží mezi 1800 a 3000 m n. m., 10 % země je výš než 3000 m n. m. Na jihu a jihovýchodě území jsou převážně pouště. Mezi severem a jihem existují velké rozdíly v podnebí. To platí i o teplotách.

Afghánistán, plným názvem Islámská republika Afghánistán, má islámské náboženství od roku 2004 zakotveno v ústavě. Tomuto náboženství, které vyznává 99 % obyvatel, se podřizuje i běžný život.

V Afghánistánu žije asi 30 milionů obyvatel. Vzhledem k velkému počtu etnických skupin a národů je obtížné definovat společný jazyk. Země patří mezi pět nejchudších zemí světa. Obyvatelstvo se dělí nejméně do dvaceti národností a každý národ pak ještě na jednotlivé kmeny. Asi 45 % obyvatelstva tvoří Paštuni, jejichž velkými nepřáteli jsou druzí nejpočetnější Tádžikové a třetí nejpočetnější Hazárové.

Známé úsloví, že dějiny lidstva jsou dějinami válek, platí i pro Afghánistán. Řada konfliktů pravděpodobně pramenila z etnické nesnášenlivosti a územních nároků. Vzhledem ke své strategické pozici se v 19. století ocitl Afghánistán v neustálém ohrožení světových velmocí, především Velké Británie a Ruska. S Velkou Británií válčil hned třikrát. A až v roce 1919, kdy skončila třetí britsko-afghánská válka mírovou smlouvou, získal nezávislost.

I přes snahu nacistického Německa a fašistické Itálie o spojenectví zůstalo Afghánské království po dobu druhé světové války neutrální.

V roce 1973, po necelých padesáti letech, kdy země zažívala období stability, byla svržena afghánská monarchie nekrvavým pučem králova švagra a vyhlášena republika. V roce 1978, po státním převratu, při kterém byl králův švagr zavražděn, převzala vládu v zemi afghánská komunistická strana.

V létě 1979 zahájily USA financování protivládních mudžáhidů. V prosinci 1979 intervenoval Sovětský svaz, jeho zvláštní jednotky zavraždily prezidenta Amína a místo něj byl dosazen Babrack Karmal, bývalý velvyslanec v Československu.

USA a Saúdská Arábie začaly prostřednictvím pákistánské tajné služby ISI masivně financovat a vyzbrojovat protisovětský odboj z řad domácích mudžáhidů i zahraničních dobrovolníků z celého islámského světa. Mezi nimi byl i Usáma bin Ládin.

Sovětské armádě se ani ve spolupráci s vládou v Kábulu nikdy nepodařilo ovládat celé území Afghánistánu. Kvůli vzrůstajícímu mezinárodnímu tlaku a obrovským ztrátám materiálním i lidským (cca 15 000 vojáků zabitých mudžáhidy vycvičenými především USA a Pákistánem), ale i kvůli ekonomickým problémům, se Sovětský svaz v roce 1989 stáhl.

Po odchodu sovětských vojsk přestaly USA podporovat místní mudžáhidy a ve vzniklém „mocenském vakuu“ mezi sebou začaly bojovat jejich jednotlivé frakce. Vypukla občanská válka. V roce 1992 byl dobyt Kábul, poslední místo, které ještě bylo v rukou komunistické vlády. Prosovětský prezident Nadžíbulláh se uchýlil do komplexu OSN, kde byl v roce 1996 zatčen Tálibánem a veřejně popraven. Za podpory Pákistánu převzal Tálibán moc v zemi a spolu také poskytovaly útočiště islámským teroristům.

7. října 2001 byla zahájena operace Trvalá svoboda, kterou USA a jejich koaliční partneři odpověděly na útoky z 11. září. Jejím cílem bylo zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy a zničení islamistického režimu Tálibánu. Koncem prosince 2001 vznikla z pověření Rady bezpečnosti OSN mise ISAF s cílem zajistit Kábul a okolní území. Byla ukončena 31. 12. 2014 s rozporuplnými výsledky (slabá vláda s minimální kontrolou oblastí mimo hlavní město Kábul).

1. ledna 2015 byla zahájena operace Resolute Support, mise NATO, která má velení v Kábulu a na letecké základně Bagrám (vybudované v 80. letech minulého století Sovětským svazem). Cílem mise je provádět výcvik, poradenství a podporu.

Člověk nemusí být žádný velký odborník na mezinárodní vztahy, aby z prakticky denně přicházejících zpráv vytušil, že situace v Afghánistánu je více než tristní. Po 17 letech astronomických zbrojních výdajů, po 17 letech nespočtu lidských obětí nejen z řad vojáků koaličních sil!

Argument, že proti terorismu je potřeba bojovat v místě jeho vzniku, tedy v Afghánistánu, vzhledem ke stupňujícímu se násilí a terorismu v Evropě v posledních letech značně pokulhává. Potenciální útočníci jsou totiž už dávno tady, v Evropě. A nejen v ní. Nebo přicházejí s „migranty“, s falešnými pasy nebo bez nich, bez totožnosti.

Kdyby nešlo o tak tragickou záležitost, jakou je každá válka, každé násilí, nesmírné utrpení a smrt lidí, nabízelo by se přirovnání ke vtipu s pánem, kterému spadla do kanálu koruna, ale hledal ji na ulici, protože v kanálu je tma.

Ale vážně!

Kdo dění v Afghánistánu trochu pozorněji sleduje, nemůže přehlédnout informace, z nichž některé by se pravděpodobně daly ověřit z veřejně dostupných dokumentů, jiné musíme, alespoň pro tuto chvíli, nechat v „přihrádce“ spekulace.

Příklady z druhé skupiny:

Tolerovala, podporovala nebo ignorovala CIA v 80. letech obchod s drogami, aby si mudžáhidi pěstováním opia „přilepšili“ na boj proti sovětské okupaci země?

Vedou USA tajné rozhovory s Tálibánem o stažení koaličních vojáků z Afghánistánu?

Příklady z první skupiny:

Invaze Sovětské svazu do Afghánistánu byla schválena na zasedání politbyra 12. prosince 1979 i přes nesouhlas vojska. Ministr obrany Ustinov k tomu řekl: „Odkdy rozhodují vojáci o zahraniční politice?“

Zbigniew Brzezinski v rozhovoru pro Le Nouvel Observateur v roce 1998:
... Nenutili jsme Rusy, aby vpadli do Afghánistánu, ale úmyslně jsme zvýšili pravděpodobnost, že to udělají (tím, že americké výzvědné služby začaly pomáhat afghánským mudžáhidům půl roku před sovětskou intervencí . … ).
…. Důsledkem toho bylo, že byli Rusové vtaženi do afghánské pasti….
…. Co je důležitější pro světovou historii? Tálibán, anebo rozklad sovětského impéria? Pár nažhavených muslimů, anebo osvobození střední Evropy a ukončení studené války?....

Nikdy nebylo oficiálně prokázáno, že útoky na civilisty v USA byly naplánovány na území Afghánistánu.

Afghánistán je z více než 80 % největším producentem opia na světě.

Stále platí, a o Afghánistánu dvojnásob, že zkušenost je nepřenositelná, lidstvo nepoučitelné. Debakl Britů, Sovětů, zkušenost Američanů z Vietnamu i z dosavadního vývoje právě v Afghánistánu. Ani to všechno nestačí.

Možná kdyby si zodpovědní politici přečetli satirický román anglického spisovatele Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“, zejména pasáž o lstivých Afgháncích, rozhodovali by se jinak. Kdo ví.

Je téměř stoprocentně jisté, že Američané i přes pomoc koaličních partnerů nemohou tuto válku vyhrát.

Globální zájmy jsou ale nad zdravým rozumem. Vojensko-průmyslový komplex má obrovský vliv a i válkychtiví generálové bývají často hlasitě slyšet. Dříve nás média „krmila“ hesly „Ve jménu míru a socialismu“, „Internacionální pomoc“ apod., dnes pro změnu užívají obraty: „Boj za svobodu a demokracii“, „Solidarita s koaličními partnery“, „Boj proti mezinárodnímu terorismu“ apod..

Ale v kontextu aktuálního dění nezní ani ta současná hesla nijak přesvědčivě.

Ať se na „ten“ Afghánistán dívám, jak dívám, nemohu si pomoct! Naši kluci nemají co střílet domorodce ve skalách a pouštích na druhém konci světa. Jejich místo je tady, doma, při zajišťování bezpečnosti a obrany České republiky.

Jak dlouho ještě budeme sledovat přímé přenosy z příletů letadel – „speciálů“ - s rakvemi s našimi vojáky? Jak dlouho ještě budeme sledovat přímé přenosy toho nejsmutnějšího, co mohou lidé v životě zažít – rodiče a prarodiče na pohřbu svých dětí a vnoučat? Jak dlouho ještě budou zbytečněumírat čeští vojáci v Afghánistánu?

Ptejme se na to našich politiků!