Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Rock´n´roll

V padesátých létech mi bylo pět až patnáct let. Ale už v raném věku jsem - aspoň trochu - s muzikou přišel do styku. Myslím tím muziku pro mladé srdce, nikoli tedy klasiku devatenáctého století, kterou si přehrával na gramofonu můj otec.

Časově to nedovedu zařadit. Jistě jsem byl kluk školní docházkou povinný, když jsem se dozvěděl o existenci americké úpadkové hudby. Dozvěděl, to znamená dočetl: v novinách otiskli fotografii zloducha jménem Bill Haley, jak hraje na kytaru - opřen o paty a temeno, v mostu! U fotky komentář v tom smyslu, že americká úpadková hudba připravuje mládež k imperialistické válce proti táboru míru nebo tak něco.

Co se vysílalo v oficiálním rádiu si moc nepamatuju. Jako hity byly považovány písničky Kristýnka, Plují lodi do Triany (?) a Cestář. Hlavním zdrojem hudebního potěšení bylo tehdy rádio, zvláště pak vysílač zvaný Laxík. K občasnému zachycení byl taky vysílač pro americké vojáky v západním Německu. Poslouchání Laxíku bylo spojeno s útrapami - Laxík se dal chytit na střední vlně a signál byl velmi kolísavý a zachrchlaný.a Někdy na sklonku padesátých let se v Praze dal koupit první rock´n´roll na desce! Na Příkopech tehdy stála dřevěná budova, spíš pavilon, a v ní bylo maďarské kulturní středisko. A tam za desetikorunu prodávali desku se skutečným autentickým rokáčem! Vystál jsem si frontu a desku si odnesl. O něco později se objevila deska s rokáčem v polském kulturním středisku. Ten maďarský rokáč byl jenom hraný, polský zpívaný, polsky. Písnička se jmenovala nějak jako Arizona.

Rokáč a jemu příbuzný boogie woogie byly samozřejmě přísně zakázané a nesměly se veřejně provozovat. Později, na začátku šedesátých let, když už jsem chodil tancovat, bylo přísně zakázané "volné držení partnerky", ale to už patří jiné epoše. Komunismus je tedy ve mě zakotven ve spojení s buzerací kolem hudby. Přiznám ale, že jsem po mnoha letech s úžasem zjistil, že rokáč to neměl lehké ze začátku ani v Americe padesátých let, i když, dovedu si představit, úroveň tamní buzerace byla zcela jiného řádu než u nás.

Řemeslníci

Ona ta padesátá léta byla přece jen pár let od více méně normálních poměrů, kdy všechno fungovalo jak má, a fungovalo to i za války (jeden pamětník mi tvrdil, že rozvoz mléka do domu, na práh domu, skončil 5. května 1945 a nikdy nebyl obnoven, jak jsem koupil, tak prodávám, nevím, co je na tom pravdy, asi nic, ale připadá mi to jako zábavná představa).

V podstatě nebylo těžké sehnat soukromého řemeslníka. Rád vzpomínám na elektrikáře pana Slezáčka, vypadal jak profesor latiny, chodil v šedém obleku, usmíval se a vyznal se v elektrice. Pan Jarolímek byl instalatér. Tvrdil, že chodil opravovat vodovod k herečce Adině Mandlové a že ho přijímala sedíc nahá ve vaně. Opravoval mým rodičům karmu (plynový průtokový ohřívač vody) opravdu od firmy Karma. Vždycky se zamkl v koupelně, když to dělal, pak vylezl a karma fungovala. Později, když jsem dospěl v jinocha, jsem zjistil, proč se zamyká: stačilo pohnout takovým jedním šroubečkem, který upravoval sílu plynu do věčného plamínku. Naučil jsem se to dělat a pan Jarolímek přišel o kšeft.

Pan Duchek nám čistil okna. Vyprávěl mi o první republice a šokoval mě tvrzením, že nezaměstnanost je výmysl komunistů, že kdo chtěl dělat, práci našel i ve třicátých létech. Znělo to jako děsné rouhání v těch dobách! Vyprávěl mi taky, že jeho firma měla náklaďáček, fordku. I to mi připadalo nepochopitelné. Jednak že někdo měl firmu, jednak že měl firemní auto a že to bylo auto americké!

Na malování jsme měli pana Kvíčalu. Měl hlásek odpovídající jménu. Byl malinký, veselý a když vstupoval do dveří, hlásil: budeme řádit! Tito lidé postupně vymírali, ale kupodivu dokázali přenést tajemství řemeslného fortelu dalším generacím. Za což je třeba jim vyslovit dík a věnovat jim aspoň tohle malé vzpomínání.