Čím déle to trvá, tím více v nedohlednu se zdá být cíl. A tak mě mimoděk tane před vnitřním zrakem vize.

Uplyne pětadvacet let. Na Měsíci bude síť základen, habitatů, jak o nich píšu v povídkách a románech. Ropa bude už vyčerpaná, ale najde se alternativní pohon - ve speciálních generátorech se budou zpracovávat brožurky a letáky ekologistů. Já budu už pěknej dědek v tu dobu a Ljuba bude chovat na kolenou pravnouče.

"Jak jsou daleko?" budu se ptát.
"Přivezli písek. Až půjdeš ven, neuklouzni, chodíme zase po prkně."
"Já se chytnu té kádě s vápnem."
"Tu už odvezli. Místo ní tam jsou železa."
"Jaká železa?"
"No přece ta, co měli přivézt loni."

A tak dále. Ten dialog by mohl být nekonečně dlouhý. A víte, co mě zaráží, ba děsí?
Když přijíždím k Praze a vidím panorama domů a paláců, uvědomuju si, že každá ta stavba měla nějaký takový podobný začátek a nedohledný konec!