Zmýlená neplatí

Byli jsme na začátku procházky. Šli jsme naší ulicí, přešli první křižovatku a vtom od silnice přijíždělo auto. Zahlédl jsem ho a řekl jsem si není to Ljuba, ale to auto vypadá jako to její. Však jste si toho jistě taky všimli, dneska opravdu jsou všechna auta na jedno brdo. Takže znovu, to auto vypadalo nemlich jako to její, jenomže nebylo to její.

Pejskové auto taky viděli, ale nechali se zmást.

Byl to soused, co bydlí na rohu. Zabočil, přistál před svým barákem, a Gari s Norou se k němu hnaly a hrozně se divily, že je to jiný pán.

Už se mi to několikrát stalo, že se pes splete v autě. S typem si není jistý, řídí se barvou. Ano, vím, že psi nemají výbavu na vnímání barev. Ale auto podle barvy rozeznají, to je doložené. Zrovna teď.

Cupitání
Upletl jsem si na sebe bič, už před lety, kdy se poprvé v mobilech objevilo počítání kroků. Začal jsem si to měřit a kontrolovat, dospěl jsem k osmi kilákům denně. Dával jsem si fóra, abych mohl někdy zvolnit a tak se stalo, že jsem dospěl k aktuálním deseti kilometrům denně.

No jo, ale stane se, že je půl jedenácté večer a fat se mi nechce honit posledních pět set metrů. Jdu tedy vynést plasty. Zbude sto metrů. Mám na to trik: jdu – například – vynést odpadky do popelnice, ale cupitám, klušu skoro na místě, cupity cupity… Ono to počítá dopady nohou, samozřejmě. No a když je u toho Nora, cupitá se mnou a kouká, jestli jsem se náhodou nepomátl.
Nepomátl, Noro.
jen trochu.

Nechápu
Psi mají rozmanité chutě a preference. Zdaleka ne všechny sdílím, zejména moje stupnice vůní a pachů je opravdu hodně vzdálená jejich vkusu. I mezi psy jsou rozdíly, tak třeba nebožtík Gordon miloval meloun, kdežto například obě naše dámy pohrdají banánem.

Co ale nechápu – a Gari se na to zřejmě dívá stejně jako já – nechápu zálibu naší Nory v chroupání ledu. Ráda pije z louže. Teď jsou zamrzlé, musím je rozbíjet. Dobře, nic proti tomu.

Ale že pak ty rozbité kusy schrupne, proti tomu se vzpírá všechno co ve mně je. Nejhůř na tom jsou moje zuby. Chtějí odejít.

Okamžiky zoufalství
Včera večer mi chybělo 400 metrů do denního limitu deseti nachozených kilometrů. Nezbylo, abych sebral koš a šel vysypat plasty do tříděného. Mám spočítáno, že je do 200 metrů, sto tam, sto zpátky. Ale chybělo mi dvakrát tolik.

Přece nebudu chodit jako pablb dvakrát ke kontejneru. Odložil jsem tedy prázdný koš u vrátek a klusal jsem na roh ulice, to je asi těch sto metrů. Tam a zpátky mi to hodí chybějící dvoustovku.

No jo, jenže Nora, když jsem odešel s košem, se dobývala ven. Slyšela to Ljuba a vypustila ji z domovních dveří. Nora proběhla vrátky a běžela po stopě ke kontejneru… a já tam nebyl! Běžela zpátky, zoufalá, že mě ztratila.

To bylo radosti, když jsme se potkali! Oslavili jsme to kouskem třicetiprocentní goudy. To se ví, Gari taky dostala, třebaže její zásluha byla rovna nule.

Žalobníček žaluje
Pod postelí maluje, říkali jsme. Toto žalování má s lůžkem mnoho společného. Seděli jsme s Ljubou na dvoukřesle a koukali se na film. Přišla Nora, postavila se před nás a přešlapovala. Obvykle to znamená, že chce čůrat, jenže to nemohl být ten případ, protože se zrovna vrátila s Gari zvenku. Tak napít. Miska byla plná. Hlad? Po návratu z procházky dostaly nažrat.

Přišla na to Ljuba: ona žaluje, že jí Gari zalehla pelech.

A bylo to tak! Náprava zjednána a my mohli film dokoukat bez asistence žalobníka.