Zase všichni dohromady
Ljuba se vrátila z výletu a jsme zase všichni čtyři pohromadě. Z naší strany se podařilo udržet vše v normě, krom toho, že jsem udělal chybu při praní v pračce. Příkaz zněl, že mám vyprat ručníky. Zahrnul jsem do toho i psí ručníky. Chyba! Navíc jsem do várky z ekologicko-energeticko-finančních důvodů zařadil koupací plášť, naštěstí jen můj (Logická úvaha: Ljuba je pryč, neleze do sprchy, nesuší se v plášti, a výsledek úvahy: netřeba prát plášť visící na věšáku, aniž ho kdo používal). Svině červený psí ručník opominul zelené ručníky (moje; bílý její ručník jsem nezařadil z důvodu výše uvedených) a vrhnul se na můj koupací plášť a obarvil ho narůžovo.

Někde jsem četl, že jen opravdoví chlapi nosí růžové košile. O koupacích pláštích nepsali. Nevadí, ambici stát se opravdovým chlapem ve stylu Rambo jsem vzdal někdy před šedesáti lety. Jsem k barvě pláště lhostejný, jde mi o efekt ohřívací a ten se zachoval. Nicméně tuším, co najdu pod stromečkem.

Naťapaly

Otevřená vrata mají pro Gari a Noru magickou přitažlivost. Jakmile je otevřeno, vtrhnou dovnitř a šmejdí, oběhnou barák a zase vypadnou. Komplikovanější situace nasává, když jsou otevřená vrata pozemku plus vrata garáže. Tak tomu bylo i dnes při návratu z procházky.

Přítomna byla i paní domu, velmi laskavá a pejskům přející dáma. Omlouval jsem se za invazi a vyslovil naději,že pejskové neudělali škodu.

“Ani ne. Jenom naťapali. Vytřela jsem a naťapali.“

U vousu prorokova, je to tak, někdo vytírá podlahu v garáži! Já tedy ne, ale zeptejte se Ljuby. Ta, kdyby jí Gari s Norou poťapaly vytřenou podlahu v garáži, velela by… Ale ne. Nevelela by dát je rasovi. Měla by pochopení. Ale kromě pochopení by měla i řeči, to jo.

Obtížné vysvětlení

Pejskové si myslí, že jsem padlý na hlavu. Ráno jdeme na procházku a pouštím je dovnitř nasuchu, bez otírání tlapek. Odpoledne se vracíme z procházky a ženu je do garáže, aby se tam podrobili sprše.

Jak jim vysvětlit, že co je ráno tvrdé jako beton se mění v mazlavoučké bláto?

Má se chodit jedním směrem

V poslední době jsem dosáhl maximální racionalizace procházek. Mám denní penzum deseti kilometrů. Ráno jsem si vypracoval okruh, který má cca 4,3, odpoledne je zkrácený, takže to vyjde dohromady na 8 a večer, s pejsky se svítícími obojky, doklepneme zbývající dvojku.

Jenže on ten okruh není úplný okruh, spíš je to smyčka: jdeme z domova na místo A, pak nastupujeme skutečný okruh, dojdeme zase k bodu A a od něho se vracíme domů. V tom je ten, dá se říci, problém. Nora našla petflašku. Vždycky najde petflašku. Už jsme z volného prostoru nanosili do odpadu vagón petflašek. Jenže tahle petflaška není na okruhové části, ale na té lineární, z domova do A a pak z A domů. Chápete? Nošení petflašky ji baví jen deset, patnáct minut, ale to ji dopravíme o dejme tomu osm set petrů. Takže po třech procházkách je v tříděném odpadu. Normálně. Ale v novém režimu?

Neseme sem... neseme tam... neseme sem...

Dlouhý, předlouhý je poločas rozpadu petflašky...