V lijáku
Jsme na výletě. Pátek odpoledne nás liák zastihl na cestě z obce Díly do Klenčí pod Čerchovem. Byl to pořádný liják, jen co je pravda. 

Občas mě s pejsky déšť zastihne. Ne často, ale stalo se to, aby ne za ta léta! Gari si deště nevšímá, statečně cape a hledí, aby byla první. Vždycky musí být první. Nora se mi lepí k noze a kouká na mě nahoru: pane, prší, udělej s tím něco.
Tentokrát si role vyměnily! Nora razila cestu lijákem a že to byl, panečku pořádný slejvanec. Gari byla schoulená, vlekla se za námi a průtrž ji naprosto vyvedla z míry.
No a co. Osušili jsme se, v sobotu nic moc, ale v neděli už bylo sluníčko a Gari zase první. Jako vždycky.

Na výletě
Šli jsme kolem rybníka. Malý pěkný rybník s důkladnou hrází, zpevněnou dnes už vzrostlými stromy. Jeden z nich je jabloň. Nora zahlédla ve vodě jablko. Ano, na vodě plavalo skutečně jablko, bylo pěkně nahnilé a hnusné a břeh blátivý, zkrátka, bylo to pro Noru neodolatelné lákadlo.

Ljuba se snažila Noru odlákat. Marná snaha. Hrozilo, že se Nora za jablkem pustí. Ne snad, že by se utopila, ale rybník byl poněkud smrdutí a břehy a jistě i dno značně bahnivé. Pomohla větev, mrštil jsem ji a jablko odehnal.

Nora se otráveně vydrápala nahoru na hráz. Ljuba sebrala ze země jedno spadlé jablko. Kousla si. Bylo moc dobré. Dala mi taky kousnout a fakt, lahoda. Takže ukousla třetí kus a dala ho Noře. Ta ho chvilku přehazovala v tlamě a pak ho odplivla. Odběhla. To byl ale hnus, myslila si při tom.

Pořád ještě na výletě
Výlet do krajiny Českého lesa nám končí, vracíme se z poslední procházky. Nic okázalého, cesta vede do údolí kolem maličkého rybníka ke staleté lípě v údolí a pak šikmo přes vrstevnice k augistiánskému klášteru v obci Pivoň. Po pravé ruce máme nakrátko pokosenou rozlehlou louku. Stoupáme, Ljuba a já, Norina cape s námi. Gari běží kupředu, pak nahoru a zpátky, opisuje po louce elipsu, delší strana tak pět set metrů. Jedna, dvě. Tři otočky rychlostí, odhaduju, třicet kilometrů za hodinu.

„Podívej, co ten pes dělá,“ povídá Ljuba.
„Zeptáme se jí,“ já na to.
Nahoře se k nám připojila. Zeptal jsem se jí, co to mělo znamenat. Co to děláš, ptám se.
Co bych dělala? Čekám na vás, zněla odpověď beze slov.

Klasika
Už jsme z výletu doma, takže vzpomínka. Zastavili jsme na kraji vesnice, abychom nechali pejsky proběhnout, pak že půjdeme na oběd. Zastavili jsme na parkovišti u hřbitova, to je důležitý detail. Pak jsme šli asi kilometr cestou v polích, kolem táhlého remízku, nic moc zajímavého, cesta tam a zase zpátky. Najednou Ljuba povídá:
“Tady to nějak smrdí…“
Byli jsme pět minut od auta. No ovšem, tam bylo bahniště uprostřed křovin a samozřejmě, Nora se v tom rochnila!
Význam hřbitova: bývá tam zdroj vody a mívají tam konev. Ano, i na tomto hřbitově, takže oběd byl zachráněn, i když ta mycí rozcvička byla docela výživná.

Výuka po jedenácti letech
Vyprávěl jsme o našem výletu na Chodsko. První dvě noci jsme strávili v hotelu Game na okraji Klenčí. Mají tam široké zatočené schodiště potažené kobercem. Nora po schodech běhala nahoru a dolů bez potíží a dokonce se zdálo, že se jí to líbí. Doma ji do schodů i ze schodů nosíme.

Včera nasadila Ljuba výuku a pomáhá ji vyšlapat nahoru. Dnes večer to zopakovala. Asi by pomohl koberec. Jsem ale proti. Nejspíš bych po něm klouznul a upad a kdo by mě nahoru nosil? Nora?