19.5.2024 | Svátek má Ivo


BEST OF HYENA: Podceňovaná Gari

1.4.2023

Podceňovaná Gari
Večer mi chyběl pár set metrů, abych splnil denní limit nachozených deset kilometrů. V kuchyni jsem otevřel šuple s dvoukošem na odpadky, vzal ten na plasty a odešel jsem ho vysypat do kontejneru tříděného odpadu. Na zpáteční cestě mi docvaklo, že jsem šuple nechal otevřené. V kuchyni bude boží dopuštění, Gari si toho určitě všimne, všechno vytahá, rozhází…

Přidal jsem do kroku a hned zamířil do kuchyně. Tam bezvadný pořádek, žádné smetí na podlaze. Nahlédl jsem do koše na běžný odpad. Byl napůl plný, úplně nahoře svazeček uschlých karafiátů, hodila ho tam Ljuba. No vida, řekl jsem si, Gari si nevšimla otevřeného koše. To by se já za mlada nestalo.

Zašel jsem za ní do obýváku. Ležela způsobně na svém křesílku, hlavu mezi packami. Šel jsem nastávající nepozornou stařenku pohladit.

Mezi packami třímala dva uschlé karafiáty, pěkně nakousané a oslintané.

Málem
Večer jsme šli na procházku, na poslední, jen nalehko, kolem bloku. Gari málem šlápla na žábu, skákala přes silnici. Žáby to bohužel dělávají a pak na asfaltu vidíte ty zvláštní ornamenty a říkáte si, safra, to vypadá jako žába. Ono to ale nevypadá jako žába. Je to žába.

Měl jsem z ní radost, vždycky mám radost ze skákacích žabiček, ostatně jako z čehokoli, co je činorodé a veselé. Tahle žába směřovala z mokřiny, ta se táhne skoro po délce poloviny našeho Šmoulov, pryč do holého asfaltu.

Kdybych jí měl radit, nasměroval bych ji zpátky a přidal ponaučení, aby se nikdy, opakuji, nikdy na asfalt nevracela. Žádné štěstí ji tam nepotká. Potká ji nanejvýš Gari, a ta si jí nevšimne.

Samostatná
Obě naše fenky přišly na to, že pod deko je to lepší než na dece. Zatímco Nora vyžaduje přikrejt, Gari se umí zavrtat sama. Tedy, abych nepřeháněl, někdy se jí to nedaří. Vedle křesílka, kde obvykle v obýváku bydlí, je stolek a to potom vstane a zabubnuje na desku: přikrejt!

Většinou se jí to podaří vlastní silou. Někdy dokonce pod dekou zmizí a nejsem si zcela jistý, jestli uvnitř té skrumáže někdo je. Obvykle tam najdu psa. Někdy ale se jí podaří vytvořit ladný objekt a pak vypadá jako socha.

Deková socha.

Na sluníčku
Ljuba pojala jaro s plnou vážností. Popadla kýbl a mop a vytřela terasu a od prachu omyla lehátko a obě křesílka. Z almary v garáži přinesla polštáře a matrácku na lehátko.

Načež přišly Gari s Norou a na lehátko naskákaly.

Začalo jaro.

Vůně jara
Nejdřív začala vonět zem. Nevím, čím to je. Vždyť v zimě taky pršelo a země byla taky mokrá, ale teď na jaře začala vonět. Nicméně uznávám, že ne každý to tak může brát. Co je ale mimo debatu je vůně, jakou vydávají trnky. Naštěstí máme jejich keřů v okolí požehnaně a jít kolem nich s pejsky, to je radost.

Radost nezkalená do chvíle než začne pršet. NO co, mokrý pes, taky pes.

Dojdeme domů a musím uznat, že mokří psi jsou cítit, prostě, jako mokří psi.

Nevím jak vám, ale mně mokrý pes voní. A v tuhle dobu voní jarem.

Do toho nejdem
Ráno se počasí zbláznilo (a setrvalo při tom celý den). Sledoval jsem oknem na terasu, co se venku děje a pak už jsem ztratil naději, že něco vychytračím, nasadil obojky a zavelel, že se jde ven.

Gari s Norou se důvěřivě hnaly k domovním dveřím. Otevřel jsem je. Vystrčily nosy a hned je zastrčily. Přál bych vám vidět jejich pohled: ty jsi spad z jahody naznak!

Kdepak, vzácné přítelkyně. To je jen počasí a když už mu nemůžeme poručit, musíme se mu podřídit.

Jiří, sedni!
Chystali jsme se s Ljubou na pravidelné úterní cvičení tai-ti. Jezdíme tam s naším kamarádem Jirkou Knéblem, putuje do Zvole z Oleška a cestou nás nabírá do auta. Tentokrát přijel o patnáct minut dřív. Já ještě něco dodělával u počítače a Ljuba volá:

‟Udělej mu kafe!‟

Jiří: „Nechci!‟

Ljuba: „Tak mu dej vodu!‟

Jiří: „Nechci!‟

Ljuba: „Ať si aspoň sedne!‟

Na to se zezdola ozvaly podivné zvuky. Dodělal jsem práci a šel se podívat do kuchyně. Jiří seděl u stolu a před ním seděla Gari. Jiří vysvětloval:

‟Já jsem tu stál a ona na mě koukala a pak přišla a začala na mě štěkat, dokud jsem si nesedl.‟

Gari a Ljuba si přejí, aby u nás návštěvy seděly.

Kos za oknem
Po terase poskakoval kos. V zobáku měl chumel mechu. Rozhlížel se. Zřejmě vyhlížel, kam to letos loží. Byl bych mu poradil, řekl bych, jako loni a předloni, pane kos, jako před předloni, zkrátka jako vždycky si kosáci dělají hnízda v našem břečťanu. Neposlouchal by mě. Kos má svoji hlavu.

Ze svých křesílek ho lhostejně pozorovaly naše holky. Gari na mě koukla.

‟No, to je kos a staví hnízdo. Moc se neškleb. Ty holt máš svý jistý a starat se nemusíš.‟

Moc toho mechu v zobáku taky nemáš, odpověděl mi její pohled, pak odvrátila hlavu a pozorovala kosa, dokud neodletěl.

Do břečťanu, kam jsem mu poradil já.

Šup na strom
Gari s Norou měly povyražení. V lesíku za naším Šmoulovem jsme objevili milou trojici: tatínka, pejska a holčičku šplhající po stromě. Patřím ke generaci, která v koruně stromů strávila nemalou část dětství, dnešní děti po stromech nelezou, spíš čumí do mobilu. Měl jsem tedy radost, že vidím holčičku na stromě a Gari s Norou se radovaly spolu se mnou.

Odvědl jsemm je, aby z radování nebylo ouvej, a šli jsme dál po obvyklém okruhu. Při návratu jel do Gari a Nory život: běžely se podívat, jestli ta holčička nahoře na stromě ještě.

Tvrdí se, že si pes pamatuje vjem jen tři minuty. No, ono záleží na tom, jaký vjem. Jsem si jistý, že Gari s Norou budou na ten strom čumět pokaždé, až půjdeme kolem.